Stará moudrost říkala, že každá nemoc v sobě nějak nese lék proti ní samé – řekněme virů neštovic lze použít i k přípravě očkovací látky, kdysi se také věřilo, že na pobodání včelím žihadlem je nejúčinnějším prostředkem med. Je pozoruhodné, že ty společenské kruhy, které v euroamerické společnosti nejvíce podporují džendrové zběsilosti (čímsi připomínají bludařící teology středověku, docházející k stále větším absurditám), se zároveň nejvíce zasazují za přijímání islámských migrantů. Téměř zcela jistě je to nevědomá tendence, uvést do původního stavu to, co jsme rozkramařili. Nevědomí je stará liška. Vzpomeňme ostatně na tradiční čínský symbol jinu a jangu, kde každý z těchhle principů má v sobě už zárodek toho opačného, vlastně svého zániku. I ve Skandinávii cítí, že do tamního pořádku a přemrštěně vzorného státu by to chtělo trochu somálské spontaneity, zmatku a divokosti. Dobře je celá věc vidět také na Německu, které téměř ztratilo ochotu se rozmnožovat (symbolicky stojí v jeho čele bezdětná „Velká Matka“), ale zároveň dováží ty, kteří mají všechny vlastnosti, které se v Německu ztratily: víru v Boha, velkou rodinu s tradičním rozdělením rolí, rozumně mírný vztah k práci, žádné přemrštěné obavy z budoucnosti. Když nerostou v Německu pomeranče, musejí se také dovézt – Osmanská říše kdysi podobně dovážela dělostřelecké umění i se západními dělostřelci. Jako by se také mateřství, které v Německu individuálně vymírá a běda, kdo by ho chtěl propagovat, přestěhovalo na celý stát, který leží jako obrovská bezmocná kojící samice, k níž se může kdokoli přisát.
Paradoxně také skončila někdejší sexuální revoluce v nové prudérii, která se bude relativně brzy asi nejvíce podobat šariatnímu právu s jeho téměř úplnou izolací obou pohlaví mimo řádné manželství – snad s tím rozdílem, že i v rámci něj bude k jednomu každému sexuálnímu aktu třeba notářsky ověřený souhlas a tento vždy bude zaznamenaný na videu, aby při eventuálním soudním projednávání bylo jasné, že byl dobrovolný v průběhu celého svého trvání. Není to takhle na světě ovšem se vším? Čím více tlačíme na pilu, tím rychleji docílíme zcela opačného účinku, než jsme zamýšleli – jihočeská lidová mluva tomu poněkud drsně říkala: „cpali to do nich prdelí hubou“ či „dělali vo ňom jako zkažený“. Po všech těch hodinách a hodinách marxistického katechismu naše generace s nadšením vítala nový příchod „kapitalismu“. Sleduji-li dnešní kontraproduktivní činnost mediálních kruhů, která vyvolává mezi „lidem“ právě opačná přesvědčení než ta, která se domnívají šířit, nemohu si na to nevzpomenout. Čím to bylo způsobeno? Tím, že někteří „afektuálové“ po dlouhá léta stále temperamentně před něčím varují a neustále se mravně rozhořčují a zalykají? V čem selhali proti tradičním mravokárcům, jejichž „bičování“ si lid vlastně skrytě žádá? Konfucius praví, že k zachování státu je třeba tří věcí: zbraní, jídla a důvěry lidu – v nouzi se lze obejít bez zbraní, v ještě větší bez jídla, na důvěru lidu stát ale nemůže rezignovat nikdy. Bertold Brecht v této situaci radí vyměnit lid. Vidím-li dnes množící se mediální sdělení, jak věci, které se po soudu svých posuzovatelů tak úplně nepovedly, ovlivňují na místě někdejšího ďábla „nepřátelské podvratné centrály“, jímá mne poněkud hrůza. Nechce celá západní společnost nevědomě „za sebou zamést“, neopustili ji všichni dobří duchové? Z ledačeho je mi sice dnes metafyzicky smutno, ale vím, že samoregulační schopnost všech biotopů včetně lidské společnosti je převeliká...