Každá novější doba chová namísto někdejších obav z ďábla obavy „vědecké“, jimiž se obírá a děsí. Zdá se, že na obecný lid musí být nějaký abstraktní bič, kterého by se obával trochu podobně, jako malé děti kominíka či bubáka. Tady ovšem přestává legrace, protože zde hrozí nebezpečí „doopravdy“. Strach z globálního oteplování sílil od 90. let minulého století, vrcholil krátce po přelomu tisíciletí a některé obratné politiky, např. Al Gora, téměř vynesly na prestol prezidenta Spojených států – nakonec se musel spokojit jen s Nobelovou cenou. Ponechme teď zcela stranou zašmodrchanou otázku, zda k postupnému globálnímu oteplování skutečně dochází, a pokud ano, zda se tak děje civilizačními vlivy, zejména pak hromaděním skleníkových plynů – i k teplým interglaciálům došlo kdysi několikrát zcela bez lidského přičinění. Zaměřme se na mnohem zajímavější problém dopadu či nedopadu různých strašáků na lidské duše. Máme nějaké jedno „centrum ustrašené pozornosti“, kam naše existenciální obavy zaměřujeme, a to posunujeme celkem libovolně z předmětu na předmět, vždy pokud možno kolektivně a s velkým mediálním rachotem? Mnohé by tomu nasvědčovalo. Po letošním vskutku tropickém létě, které severní polokouli potkalo, by bylo skutečně na místě se začít podobného procesu  obávat – takováto léta bývají řekněme ve východním Turecku či Sýrii, kde všechna vegetace uschne na troud a kdo nemusí, radši z domku ani nevylézá. Je jistě pravda, že jedna vlaštovka jaro nedělá, ale umí si laskavý čtenář představit, co by se dělo, kdyby podobné počasí nastalo řekněme před deseti či patnácti lety? Dnes bylo v podstatě ticho po pěšině a veřejná diskuse se týkala nanejvýš technikálií, řekněme otázek zásobování vodou. Západní civilizace se už globálních změn klimatu dostatečně „vybála“ a teď se děsí uprchlíky a muslimy. Není to zdaleka první případ. Konec 19. století se s oblibou strašil postupující degenerací lidstva a hrozbou rozmnožování neodpovědných a duševně chabých, léta po druhé světové válce měla hrůzu z použití jaderných zbraní, sedmdesátá léta 20.století přinesla paniku z docházení přírodních zdrojů, zejména nafty. Je charakteristické, že všechny tyto obavy postupně vyprchaly, aniž by se v reálu něco podstatného stalo. Je typické, že i globální oteplování nakonec v obecném povědomí „vyznělo do prázdna“, ačkoliv by byl sto a jeden důvod číst letošní rok jako „MENE TEKEL“ na světové zdi. Nezbývá, než se se situací srovnat pragmaticky – pokud bude i příští rok takový, koupím si klimatizaci a vysadím skomírající mandarinkové stromky z květináčů za oknem do zahrady – snad se pořádně rozplodí ještě za mého života. Celou věc by bylo ostatně lze brát i z radostného konce – na nově obdělavatelných kanadských a sibiřských pláních by se vlnily nekonečné lány pšenice pro dobro lidstva a emigrovavší Bangladéšané by je kosili patentními kombajny nových typů...