Naše vědomí je pouhou třešničkou na dortu obrovské spousty procesů, které v našem organismu nevědomě probíhají – nemusíme sami řídit tep našeho srdce, dýchání ani trávicí procesy: po opulentní večeři můžeme s klidem usnout, aniž bychom se starali, kolik pepsinu vyloučit. I pohyby kosterního svalstva, které jsme schopni vědomě řídit, jsou do značné míry zautomatizované – zakopneme-li, podaří se většinou nevědomě pádu zabránit. Určit, kde je vlastně hranice mezi „tělesným“ a „duševním“ procesem v našem organismu, je paotázka: trávení bývá zvykem chápat spíše jako „tělesné“, odmocňování jako „duševní“, ale už třeba s úlekem bychom měli potíže. Ve skutečnosti, co se v nás děje, děje se. Pro karteziánsky orientované psychology bylo kdysi obtíží Freudovo stanovisko, že nevědomé procesy se nám míchají i do oblastí, chápaných tradičně jako „hájemství duše“. Zatímco Freud chápal naše nevědomí jako žumpu, kde se hromadí vytěsněné duševní obsahy, v typickém případě sexuálního rázu, Jung pojal celou věc šířeji, dokonce tak, že se dobře hodí i k poznání psychologie zvířat. Jeho základní tezí je, že nevědomí nás v typickém případě vede správně a k našemu prospěchu, necháme-li mu jen dostatek prostoru a nasloucháme-li jeho hlasu - jedná v zásadě o instinkt. Celá věc lépe vynikne, sledujeme-li nějakou živou bytost nám vzdálenou, třeba slimáka. Zatímco o kocourovi arogantně prohlašovat, že žádné vědomí nemá (zvířata je mít nesmějí a basta!) je trochu násilím na skutečnosti, u plže je patrné, že něco jako vědomí u něj doutná jen na velice skromný plamínek. Ale to mohutné a mazané nevědomí! Pokud nenastražíme na jeho biotopu nějaký rafinovaný lidský výmysl,  řídí jej jeho nevědomí skoro vždy k jeho prospěchu, osobnímu i reprodukčnímu – proto je ostatně všude tolik plžů. Kromě nevědomí individuálního existuje u sociálních tvorů i nevědomí kolektivní. I jeho princip se lépe chápe zpočátku na zvířatech. Rozmnožování včelích societ rojením či kolektivní útoky na nepřítele, oboje mediované příslušnými feromony, jsou fenomény obecně známé. Kolektivní nevědomí však funguje velmi dobře i u lidí, kde se vztahuje nejen na rodiny či instituce, ale třeba i na celé národy. Nemohu si odpustit příklad, který máme v sousedním Německu přímo na očích, kolektivní nevědomí tam ostatně bylo vždycky mocné. Na jedné straně tam přechází mateřství s jeho relativní bezmocností a pečovacími instinkty z jednotlivých reálných žen na stát jako celek, který leží jako obrovská kojící samice k všeobecné dispozici (i u pavouků rodu Eresus pavoučata matku nakonec vysají)- není vcelku  překvapivé, že stát tohoto typu je reprezentován bezdětnou kancléřkou. Na straně druhé instinkt velí dovážet v rámci „Willkommenskultur“ spolu s lidmi ze zahraničí to, čeho se v těch vlastních akutně nedostává: touhu se rozmnožovat a udržovat rodinu, neproblematickou náboženskost či představu o odlišných rolích pohlaví ve společnosti. Nejen plžům a včelám, ale i celým národům nevědomí našeptává, kudy vede cesta.