Šaman a náčelník

V každém lidském společenství, v minulosti většinou malém, tak o několika desítkách hlav, byly dvě osoby, které se nějak vymykaly průměru, šaman a náčelník. Oba byli nějakým způsobem psychicky „ujetí“, jinými slovy preadaptovaní pro výkon svých funkcí: šaman směrem ke schizofrennímu konci spektra, náčelník k psychopatickému (krásné příklady má např. Lévi-Strauss v Smutných tropech). U šamana se vždy jevila ambivalence jeho mimořádnosti jako ztělesnění dvou významů starořeckého slova hagios – svatý i ohavný. Podivná existence, často bez rodiny, žijící v osamělé chatrči za vsí, obcující se světem duchů, „hoch na špinavou duševní práci, který je poté, co ji vykoná, snadno zahnatelný skautským úšklebkem hlouběji do tmy“. Předmět podezírání i opovržení a zároveň léčitel a věštec volaný k problémovým a beznadějným případům, předmět nadějí i obav, že vidí do duší svých bližních nezdravě hluboko. Praotec psychoanalytiků, kněží, černokněžníků, lékařů, léčitelů, tlumočníků, historiků a kdoví čeho ještě...

I náčelník byl postava netuctová s kombinací adorace i opovržení, polosvátností i ohavnosti něčem šamanovi podobná, byť v mnohém jiná – v typickém případě byl převelice činorodý a strhával jiné na svou stranu (nečekal, až bude zavolán a tázán), často majitel několika žen a otec mnoha dětí. Nicméně substrát, s nímž pracoval a s nímž pracují i jeho nástupci, politikové našich dnů, byl kupodivu podobný jako u šamana – lidské duše a manipulace s nimi. Je pozoruhodné, jak se štítivá i poloposvátná nedotýkatelnost dnes proměnila např. v poslaneckou imunitu. V nové době musí umět využívat zájmu o svou osobu a vášní s ní spojených, a to nejen těch pozitivních (ty byly významné už v paleolitu), ale i těch negativních – musí se postarat, aby se o něm každým dnem se vzbitými emocemi mluvilo od paláců až do chatrčí v celé říši. Zdatný pracovník v tomto oboru umí překonvertovat pomocí opovržení jako katalyzátoru negativní emoce v další sílu, dující do jeho plachet, nejhorší, co se mu může přihodit, je lhostejné mlčení. Někteří začínající politici, kteří si berou projevy nevole opravdu k srdci, byť nevědomě, velice brzy hynou na nějakou psychosomatickou chorobu (všem adeptům politiky bych pak dal povinně prohlédnout Boschův obraz Vůz se senem: mocní tohoto světa, knížata a preláti, jedou na svých koních těsně, až na doraz, za vozem s nákladem sena, které jim zcela brání v rozhledu, ba i vnímání směru cesty – vůz pak vpředu táhnou démoni).

Podobně, jako šaman se i náčelník musí časem „upatlat“ spodními proudy v lidských duších, cizích i svojí vlastní. Odměnou je mu sláva, byť dubiózní, přízeň žen a majetek – je předčasné říkat, že náčelník, který touží po obohacení a prebendách, je horší než ten, kterému jsou lhostejné – vzpomeňme na Hitlera či na Stalina. Zatímco šaman většinou šamaní až do svého přirozeného skonu, odstupuje náčelník nezřídka pod tlakem okolností už dříve, v dávnějších dobách často zabit, popraven či následně žalářován, dnes většinou jen pronásledován žalobami a neúctou. Podobně, jako na ševci vidíme i kousek svých vlastních nerozvinutých obuvnických schopností, vidíme i na šamanech a náčelnících kus naší vlastní nerozvinuté posvátnosti a ohavnosti, věštecké i mocenské.