Je zajímavé si po třiatřiceti letech Havlovu Moc bezmocných znovu přečíst. Václav Havel měl naprostou pravdu v tom, že minulorežimní společnost byla pouze speciálním, poněkud neefektivním a nedokonalým případem evropské společnosti technicistní éry (ve skutečnosti mají technologie nás, ne my je). Proto také musela ustoupit modelům novým a její pád znamenal pro naprostou většinu populace zlepšení a ulehčení. Teď už se opět šestadvacet let zdokonaluje a prohlubuje model pokročilejší, který má mnohem více zpětných vazeb a potřebuje mnohem méně otevřených intervencí a policejních obušků, nežli ten opuštěný – také nemusí zemi oplocovat, aby mu poddaní neutekli, a pokud tak činí, pak proto, aby se mu jich neseběhlo z celého světa přespříliš.
Přesto samopohyb technologií a peněz zasahuje do našich životů neméně, než rudí komisaři kdysi, jen je to pohodlnější, příjemnější a nenápadnější, v pasti je veliká návnada, zatímco kdysi jsme museli s nadšeným zpěvem lézt do nastražené klícky téměř prázdné. Možnost ovlivnit chod společnosti je pro jednotlivce prakticky nulová – podíváme-li se na sebe do zrcadla, vidíme jednu desetimilióntinu vladaře, ale celého poddaného. Pokud už je v evropských společnostech naprosté minimum lidí, jejichž příjem a osud není vůbec závislý na státu a různých jeho výběžcích, jako tomu ještě bylo u c. a k. sedláků a živnostníků, pak je „občanská společnost“, tak jak je obvykle chápána, jen sebeklamnou iluzí. O rozmanitých fasetách fungování a vazeb uvnitř společnosti dnešního typu jsem psal v nedávno vyšlé knize Evropa na rozcestí, a není účelné zde resumovat téměř čtyřsetstránkový text – zájemce musím odkázat přímo na něj.
Věc se změnila ještě v jednom aspektu: dnes jde mnohem víc než v minulosti o pouhé fyzické přežití do další generace – komunismus neměl dost fantazie na to, že pod kotlem nepřetržitého ekonomického růstu lze zatopit dosud nenarozenými dětmi a alespoň krátkodobě takto zvyšovat HDP pomocí energie, která by byla věnována jejich vychování. Společnost, která šílí nad každým vymírající koniklecem a modráskem, se k vlastní budoucnosti vztahuje zcela lhostejně. Může se ostatně „rozmnožovat“ migranty a pak se na ně zlobit, že nesdílejí naše hodnoty – proč by, proboha, měli, aby dopadli stejně? Ukolébáme se v našich individuálních simulačních boxech až k sladkému vyvanutí? Problém jde paradoxně v čemsi hlubší než Havlovy obavy o lidskou identitu – zde jde o kontinuitu společnosti jako celku, která se hrozí přetrhnout jak v kulturní tradici, tak ve fyzickém pokračování. Na tom, co vypadá jako rafinované spiknutí je nejhorší to, že se to „spiklo“ samo. Znovu se dostává na přetřes stará Černyševského otázka „Čto dělať?“
Otázka nového disentu je dnes aktuálnější než kdy předtím, slovo disident je, jak známo, od dis-sedere, „odsednouti si“, rozumí se od majoritní společnosti. Jde vlastně o jedinou smysluplnou formu přežití, byť se jedná a bude jednat vždycky o strategii minoritní, jakousi „paralelní polis“ či „ostrůvky pozitivní deviace“. Také by šlo dnes spíše o společenstvo pasivně obranné, ne o zárodek nějakého masového hnutí či strany, která by chtěla přejmout moc. Držet moc je jako držet za uši živého tygra a dnešní mocní jsou pouhými služebníky systému a zachycovateli proměnlivých poryvů lidové přízně do svých plachet (podle toho se jim dostává i úcty). Též zde dnes není nějaký „Západ“, o který by se dnešní disidenti mohli opřít a kde by byla alespoň v hrubých rysech společnost, kterou by si přáli. Vždy by se z principu jednalo jen o malé skupinky, ne nutně jen intelektuálů, jak tomu bylo třeba v roce 1977.
Spíše jde o vznik svépomocných „pararodin“ v atomizovaném a médii ohlupovaném světě ( ta se z „hlídacího psa demokracie“ hrozí stát chrtem, který ji nakonec uštve). Došlo by v rámci nich k rehabilitaci přesně těch jevů, o nichž mluví Havel v hlavě XXI. svého eseje: odpovědnosti, důvěry, otevřenosti, přátelství, lásky a solidarity. Je třeba si uvědomit, že tyto cíle lze ve velkém realizovat jen zdánlivě a náhražkově – solidarita není ani tak poslání stokoruny na anonymní konto do Mali, jako třeba duševně „podržet“ bližního v nesnázích. Bližní je ten, kdo je blízko (proto se tak jmenuje), v našem přirozeném akčním okruhu, na koho si takříkajíc „můžeme sáhnout“. Uvažování v „globálních“ souvislostech je ve svých důsledcích falešné a ochromující – zatímco se obíráme ochranou tuňáků okolo Gilbertových ostrovů, rozkládá se ve vedlejším bytě soused, kterého po infarktu nikdo nenašel. Boj proti panství žvástu nikdy nekončí, podobně jako třeba pletí políček v éře před herbicidy. Co by bylo lze doporučit těm, kdo by pro své i obecné lepší příští chtěli něco udělat? Snad následující:
(je otázkou, zda nepřijde doba, kdy státní udržování pořádku selže a bude muset být pomýšleno i na společnou obranu, ale tento bod ještě není na obzoru)
Je už tak prastarou pověrou intelektuálů, že na světě něco změní, pokud to napíšou na papír. Žijeme ovšem v době klipové a udržet pozornost u textu delšího než čtyři normostrany je z různých důvodů těžko. Stále bychom chtěli ráj na zemi a on před námi pořád uskakuje kamsi do tmy. Někde se stala v minulosti nějaká rozhodující chyba. Sám si privátně myslím, že to bylo v tom okamžiku, kdy si vzala pramáti Eva to jabko... Nicméně máločeho je třeba tolik jako veselé mysli. V budoucím disentu obzvlášť.
V Praze, 17.11.2015