Lidem je dáno se radovat ze společenského vyniknutí, mnozí by byli nejraději, kdyby se na jejich památku nikdy nezapomnělo: kdysi ve formě hrdinských vyprávění u táborových ohňů, později i záznamů o jejich velkých činech či uchování jejich spisů a děl. Ne že by zvířata o vyniknutí nedbala, věc má ovšem své přirozené meze: lachtaní samec touží po potření svých soků a velkém harému samic, ne ovšem po tom, být „vrchním lachtanem“ řekněme na celých Pribylovových ostrovech – nemá na to jaksi dost fantazie. I kos touží po revíru, samičce a dominanci ve vztahu k sousedům, snad i po tom, aby jeho blízcí obdivovali kvality jeho zpěvu – po medaili „kos roku“ už ale jeho pařátek nesahá. Jako ovšem lidské uspokojení vyvolávají vždy oba póly polárního páru (dárky dostávat i dárky dávat, zvířata chránit i zvířata střílet atd.), láká některé lidi i opak, byť jen zřídka se obě touhy potkají v člověku jednom (potom zaručeně v sekvenci: v mládí carem, v stáří poustevníkem – opačně to jde těžko).
Latinské úsloví bene vivit, qui bene latet, „dobře žil, kdo se dobře ukryl“, kořenící zřejmě v některém z výroků Epikúrových, ukazuje nejen neradostnou realitu pozdního římského impéria, kdy bylo tak jako i dnes radno držet se od politiky dál, ale i celkové životní nastavení, které má rovněž mnoho do sebe (ponechme teď stranou, že o tomto tématu psát a to potom tisknout už jen samo o sobě kontradikcí, asi jako počínání kteréhosi disidenta, který do krve zbil svého synka, který jej rušil při psaní traktátu o rodičovské lásce k dětem). Je na první pohled zřejmé, že po lidech harmonických, neproblémových a dobrosrdečných jen málo co hmatatelného zbyde, zatímco po krvavých diktátorech zůstane brázda nejhlubší a nejtrvalejší – co je to ale trvalost, když po většině faraonů i s jejich práskáním zlatým bičíkem zůstalo za tři či čtyři tisíce let stěží jméno. I „knížata ducha“ byli lidé dosti ujetí a za kamarády bychom je sotva chtěli – Platón musel být divný mocichtivý pavouk a Descartes věděl, proč se jiným lidem vyhýbal. Je také dobře znát, že každé výrazné vyniknutí se děje nějak a conto jiných. Jako v mnoha jiných věcech i v zdůraznění osobního svérázu je přítomná doba maximálně napjatá na kříž ochrany každého pšouku a každé odrhovačky zákony o „duševním vlastnictví“, zároveň ale vzniká celá budova internetu od autorů zcela anonymních, mnohem víc, než byli skriptoři a umělci středověku.
Ještě naše generace vědců byla vychovávána v tom, že správně napsaný vědecký čkánek (tehdy jednoho či nejvýš dvou autorů), je psán jenou provždy a nikdy neztratí svou platnost. Kdo byl býval tušil dnešní „pejpry“o dvaceti autorech, které za tři roky ztratí veškerou váhu, při jejichž publikaci však jde týmům o minuty! Ó marnosti lidského konání! Výsledkem je cosi na způsob rašeliníku, kdy živý je jen koneček a celou masu rašeliny tvoří odumřelé stélky, kterými na rozdíl od stále virtuálnějších publikací jde alespoň zatopit...Celek se už jen málo liší od činnosti pekařů, jejichž i nejlepší výkony třetí den ztrvrdnou a poté se v dnešním přebytku vyhodí.
Není při pohledu na masu překřikujících se hlasů lepší žít se svými blízkými skryt a zažít život v plnosti, byť snad skromné (i zmíněný Epikúros kázal o „rozkoších“ typu pobytu v zahradě či nedeformovaných mezilidských vztahů). Často bývala dávána za vzor skromnosti tráva, nízká vzrůstem, ale „dobrá“ na všechny, kteří ji ohlodávají a kdo se po ní válejí... Co konec konců zbude po zvířatech, která žijí, za běžných okolností správně vedena instinktem, v podstatě v „ráji“, kde sice jsou dravci a paraziti, ale stěží něco jako pocit odcizení či existenciálních obav? Představa reprodukčního úspěchu hřeje zejména sociobiology, méně už asi hovada samotná, ač možná přece jen...Orwell soudil, že prostí lidé jsou jsou moudřejší než intelektuálové a zvířata jsou moudřejší než lidé, moudrost je schopnost rozpoznat podstatné jako podstatné. Vidím-li vůdčí „myslitele“ euroamerické kultury za posledních dvě stě let a porovnám to třeba s mudrci staré Číny, je mi vždy úzko až nevolno, jak se stále více a více rozbíhá náš běsný běh a jak ztrácíme všechnu uměřenost. Bohužel musím ale konzumenta varovat – moudrost je tichá, nenápadná a neproduktivní a ani v tomto článku není. Ta se žije, podobně jako se žije etika, namísto aby se o ní rozkládalo...