Je dobře známo, že různé doby a různé kultury mají jiné formy duševních nepravidelností, ať nedím chorob. Dokonce se dá, že některé formy duševních trablů jsou v určité době „salonfähig“: třeba na přelomu 19. a 20. století to byla hysterie – paní továrníková měla hysterický záchvat a nepřijímala návštěvy. Dnes je psychiatrů, kteří někdy naživo viděli pacientku či pacienta prohnuté do hysterického oblouku, jen velmi málo. (Je půvabné, že když Freudův mentor Charcot předváděl před plným auditoriem pacientky s dobře vyvinutými symptomy hysterie, napodobovaly jeho chovanky přesně to, co popisoval ve svých knihách – touha po slávě a veřejné sebeprezentaci se nezastaví ani před zdmi ústavu). Očití svědkové mi ještě vypravovali, jak manželky a matky vojáků, odjíždějících s velkou slávou v opentleném vlaku na začátku první světové války, hromadně omdlely v okamžiku, kdy lokomotiva zabrala: tak se tehdy řešily společenské rozpaky a tíživé situace – omdlévaly ovšem doopravdy, nikoli „jenom jako“.
Pokud bychom měli uvést nějaké exotičtější příklady, tak u některých sibiřských etnik prý do nedávné doby většinu dívek někdy v životě přepadla „posedlost liškou“, kdy škrábaly, kňučely a vyly - většina se po nějaké době zdárně vzpamatovala, ač prý některé případy končívaly i smrtí. Mnohem méně benigní býval známý „amok“ Javánců a Malajců, nejvíc asi připomínající dnešní americké šílené střelce, pouze ve starších dobách provozovaný „jen“ s kinžálem v ruce – zde většina případů končila zabitím agresora. Ať v Americe nebo v Malajsii se tento fenomén někdy přičítá nezvládnutí kombinace přísných požadavků na společenské sebeovládání a povahové prudkosti. U starořímských společenských špiček, zejména v císařských rodinách, byla zase v módě „melancholie“. Někdy mám dojem, že pravidelný a přísný klášterní režim etablovalo v minulosti nějaké sdružení aspergeriků, ne-li autistů, aby si vybudovali na generace dopředu bezpečné úběžiště. Je rovněž nápadné, jak s pádem komunismu ubylo „tradičních“ neuróz, obtíží represivní společnosti, a přibylo depresí, obvyklých obtíží společností permisivních.
Do nedávné doby bylo „mít depku“ něco zcela společensky akceptovatelného, na rozdíl třeba od nočního pomočování, také duševního trablu, ale „nesalonního“. Teď se zdá deprese u řady mladších lidí poněkud zastiňovat panická porucha a generalizovaná úzkostná porucha, někdy od sebe obtížně odlišitelné, s panickými atakami, často úplně ochromujícími, bez zjevného vnějšího důvodu. Cítí naše nevědomí nějaký přicházející důvod k panice, podobně jako v roce 1914 cítila nevědomí namísto vítězné války megaprůšvih či v roce 1937 nacházel Jung ve snech svých pacientů fragmenty z germánské mytologie? Nechci zastávat tradiční úlohu „zlověstného sýčka na evropské věži“, ale možná by neškodilo se nad tím zamyslet. Jinak budeme brzy všichni polykat antidepresiva a anxiolytika, abychom vůbec unesli novou, radostnou skutečnost.