Král z Boží milosti

Je pozoruhodné, jak se vlastně vyvinula demokracie jako smysluplná alternativa tradiční teokracie, kdy zemi vládl král z Boží milosti (úplně stejně by bylo možno říci z Božího dopuštění, neboť co bozi činí, dobře činí). Ještě na kořenech americké demokracie a ústavnosti je dobře patrno, že lidské duše, bohupodobné a stvořené k Jeho obrazu (to třeba ovce nejsou a proto nemají žádnou důstojnost, neboť ta lidská se z této skutečnosti odvozuje), jsou proto nadány rozumností a jejich sumarizací může a dokonce musí vznikat moudrá správa veřejných věci, dokonce lepší než v případě Bohem dosazeného jediného a „zlými rádci“ ovlivnitelného panovníka. Tehdy se to týkalo samozřejmě jen dospělých, duševně zdravých a ekonomicky samostatných mužů. Není od věci si tuto historickou reminiscenci, dnes často zapomínanou, připomenout, než se pustíme do dalšího výkladu.

V posledních letech se v celém euroamerickém světě zcela markantně ukazuje následující jev – intelektuální a „urbánní“ kruhy ve společnosti zpochybňují právo vládnout předákům, vzešlým ze všeobecného hlasování, někdy, jako třeba v USA, téměř až na pokraj občanské války. Hlubokou brázdou je, podobně jako třeba ve třicátých letech 20. století,  rozdělena celá společnost. Každý se bojí říci nahlas obě možné alternativy, které z tohoto rozkolu plynou, protože jdou příliš mrazivě na kořen zavedeného stavu věcí. Buď je „lid“ něco numinózního, skrze co promlouvá v zásvětí ukryté Božství, byť by třeba chtělo některý národ zničit, a je třeba to respektovat, nebo existuje určitá početně relativně úzká vrstva národa, která ví lépe než pošetilý lid, co je mu k dobru, je jeho avantgardou a svědomím a má nějaké dějinné pověření jej vést, čímž je ovšem s demokracií typu všelidového hlasování konec a najeli jsme na model čínský (kde se v důsledku absence křesťanské tradice pojem lidovlády jakožto skládání hlasů jednotlivých obyvatelů nikdy nevyvinul, i evropské systémy od křesťanství nejvíce vzdálené, třeba nacismus a komunismus, sázely spíše na princip vůdcovský). Potíž je v tom, že pojem „demokracie“ je „posvátný“ a obě strany sporu s ním nadšeně operují a jako jeho záštity se prezentují. Vědí ale ještě, z jakých základů vzniknul a z jakých myšlenkových premis vlastně vychází?

(možná by v rámci dělby mocí bylo dobře, kdyby v evropských či našich kontextech z všelidového hlasování vzcházel pouze premiér a prezidenta volilo nějaké „esoterické“ shromáždění typu rektorů universit, biskupů a zemského rabína, ale to není, podobně jako třeba kariérní řád na ministerstvech, podobný vysokým školám, za okolností vůbec prosaditelné a pohybuje se chtě nechtě jen v rovině fantazií)