Přetvářka rozhodně není něco, co by se na světě objevilo až s člověkem. Naopak, v živém světě je čímsi relativně běžným. Začněme fenoménem mimetických napodobení, který je samozřejmě úplně nevědomý: Motýl nesytka sršňová vypadá a pohybuje se přesně stejně jako sršeň, takže oklame ptáky a na první pohled i entomologa. U vyšších živočichů už nabývá přetvářka mnoha rysů vědomého počinu. Americká sojka chocholatá v jednom ze zaznamenaných případů napodobovala u krmítka křik káněte, aby své družky zaplašila a mohla jim potravu nerušeně sežrat. Je notorickou zkušeností drezérů, že cirkusoví koně a zejména sloni umějí dovedně simulovat rozmanité zdravotní obtíže, aby se vyhnuli nepříjemným cvičením v aréně – když si myslí, že je nikdo nevidí, došlapují na „nemocnou“ nohu jakoby nic. Sám jsem znal dobře mluvícího papouška žaka, který si nadávky, které mu majitelé zakazovali, polohlasem předříkával, jen když byl v místnosti sám – při náhlém přistižení hromovým hlasem vykřikl: „Dobré ráno, milý žako, dobré ráno!“

Tak jako v mnoha jiných schopnostech, i v umění přetvářky člověk většinu živých bytostí o mnoho předčí. Přetvařujeme se tak hojně a tak dovedně, že je někdy těžko říci, jací jsme vlastně „doopravdy“. Jeden mladý muž mne kdysi poněkud šokoval obavou, že vlastně „není“, že se jen odráží v zrcadlech jiných. Tak zlé to ale většinou nebývá a vesměs dobře víme, co o věcech kolem sebe soudíme a jak bychom se v té které situaci zachovali, kdybychom mohli. Ke koloritu orientálních říší patřilo, že služebníci trůnu ujišťovali o nejvroucnější oddanosti dynastii trvale, většinou až do propuknutí všeobecného povstání proti ní.  Na Západě se dlouho zdálo, že tomu tak být nemusí a za svobodných podmínek víceméně lze veřejně říci, co si kdo myslí. Události typu „brexitu“ či Trumpovy volby ukázaly, že tomu tak už není a zřejmě je opět riskantní na očích jiných projevit názor odlišný od toho „požadovaného“. Výzkumy veřejného mínění ukazovaly po celou dobu pravý opak konečného výsledku. Předpokládejme teď, že příslušné agentury postupovaly podle regulí svého řemesla a nikoli, alespoň nevědomě, podle starého úsloví „co se bábě chtělo, to se jí i zdálo“.  Pak se jeví, že žijeme, jak si to naše generace ještě dobře pamatuje z doznívajícího sovětského impéria, opět v říši dvou pravd, z nichž jedna se vykřikuje před tribunami či říká na mikrofon, druhá šeptá po hospodách či zakroužkovává v temnu a samotě volebních kabin (to se za časů našeho mládí nemohlo). Je zřejmé, že západní „lid“ přestal věřit médiím a o věcech si myslí přesný opak mediálních sdělení, tak jako my před třiceti lety – to je velmi povážlivé. Když jsme před bezmála třemi dekádami zdárně uzbrojili Sovětský svaz, všichni rozumní se radovali. Netušili, že ten, kdo nějak vyřídí převozníka, nakonec doroste do jeho podoby a v rukou mu zbude pádlo jen lehce odlišného typu.

2017