Je věru zajímavé si přečíst nedávno v češtině vydaný Gándhího vlastní životopis Můj život aneb O mých experimentech s Pravdou (ProfiSales, 2015). Gándhí jej napsal ve svých 56 letech, v roce 1925. Je poučným průzorem do vnitřního světa politika světového formátu, byť je psán se zřejmou autostylizací – autor se v rámci vhodné sebeprezentace líčí jako polepšený hříšník, byť hříchy (pýcha, pojídání masa, neúspěšná návštěva veřejného domu) jsou právě takové, aby se od nich později snadno distancoval a neodpuzoval veřejnost líčením vlastní dokonalosti už od kolébky. Též se líčí jako neobyčejně naivní a důvěřivý – kdo by ostatně následoval mazaného starého lišáka? Gándhí se nepochybně cítil napojen na Pravdu-Božství a to mu dodávalo sílu a odhodlání, které jiným chyběly (jeho pojetí „pravdy“ je kdesi mezi tímto bodem a pochopením pravdy jako toho, „co funguje“). Velmi zajímavá jsou i jeho četná pozorování spojená s účinky různých diet, tradičních léčení a asketickch praktik na jeho organismus a mysl, vlastní jádro „experimentů“. Z pozdějšího hlediska je zajímavé zejména jeho drsné zacházení se sebou samým.

Nejen že většinu života žil na dietě z ovoce, ořechů a sem-tam trochy mléka (to je v tropech zajisté zdravá kombinace a nebýt zavražděn, jistě by se dožil více než oněch 79 let), ale ve svých 37 se vrhl i na naprosté potlačování sexuality v rámci životního programu brahmačárja. Státy s konzumním rozvrhem dobře vědí, proč své občany krmí množstvím masa a podporují je v sexuálních výbojích a dovednostech – to je politicky zcela zneutralizuje a uklidní. Chce-li se člověk pohybovat na vysokých mocenských pozicích či jich dosáhnout, je zřejmě takovýto drastický postup věci velmi ku prospěchu, ne-li její podmínkou. Čím tlačit na úplného asketu, že mu nedovolíme koupit na trhu mango? Manželky, milenky či milenci si také nutně nějak sedlají člověkovu duši a měli by tendenci do každodenních rozhodnutí inherovat. Také je nápadná Gándhího věrnost principům až daleko za hranici, kam by šel běžný člověk, to, čemu Němci říkají Prinzipienreiterei. Nejen u sebe samého, ale i u své ženy a dětí se striktně staral o to, aby za žádných okolností nebyli ošetřovány podle evropské medicíny, zejména aby ani v největším vysílení nedostai žádné živočišné produkty. Tváří v tvář možné smrti nejbližších lidí by se i nejnadšenější vegetarián odhodlal povolit jim pár talířů slepičí polévky (maso je skutečně cosi jako medikament a my jej požíráme stejně excesivně, jako po hrstech hltáme antidepresiva či analgetika).

Neméně drsně zacházel se sebou samým až na sám okraj sebezničení: v britských vězeních často zahájil hladovku a byl by v ní jistě pokračoval až k smrti, kdyby se koloniální úředy nakonec vždy nezalekly a nepustili jej (člověk je k hladovění uzpůsoben lépe, než si myslíme, zcela zdravý a trochu vykrmený vydrží klidně sedmdesát dní). Stejného prostředku používal, když se v jeho politickém uskupení dělo něco, co si nepřál – své věrné nekomandoval shora, ale řídil a decentně vydíral zpovzdálí. Ba začínal hladovět, i když jeho žáci v ášramu vážněji „zlobili“. Ten, kdo ukáže, že před sebezničením nemá stopu strachu, získává převahu nad těmi, kteří jej o sebe mají. Navíc zde mají několik desítek dní na rozmyšlenou – i vztah přivrženců či žáků ke guruovi byl tehdy v Indii jiný, než v Evropě dnes.

Gándhího strategie mohla účinkovat pouze ve „slušném“ státě s právním řádem a svobodnými médii, jako bylo britské impérium – na Stalinově Kolymě by hladovět do vůle nejen mohl, ale i musel. I s právním státem to Gándhí věru uměl – když to viděl jako svým cílům prospěšné, zákony bedlivě dodržoval, ba se svými věrnými pomáhal britskému impériu v jeho válkách v různých sanitních a pomocných službách, když však viděl jako prospěšný opak, prohlásil nějaký zákon či předpis za nemravný a vyzval k jeho nerespektování. Tím měl v zásadě zcela volné ruce oproti jeho oponentům, kteří zákony museli dodržovat vždy.

Měl v zásadě pravduv tom, že svou taktiku nenazýval pasivní rezistencí, byť byla nenásilná (její označení satjágraha znamená, mediálně velmi účinně, cosi jako „pevnost v pravdě“). Pokud se podaří natrénovat si vzdorování násilí bez strachu ze sebezničení či poškození, není v zásadě síly, která by, alespoň ve slušnější zemi, dotyčnou skupinu porazila a na státní moci jaksi zástupně vykvete všechen hnus a brutalita ze široka a daleka. Vzpomeňme nejen na prvokřesťany a jejich úspěšné rozložení římského impéria, ale třeba i protišáhovskou revoluci v Íránu, kde demonstranti mávali zakrvácenými košilemi zastřelených jako prapory a volali na zasahující vojsko: „Bratře vojáku, proč zabíjíš svého bratra?“ - to vojáčkové nejpozději po třetím výstřelu už duševně neustáli. Chce to ovšem opravdovou kuráž, mnohem větší, než vzít pušky také a střílet proti.

Srovnám-li zde závěrem Gándhího s jeho „temným“ současníkem Hitlerem, jistě to přijde řadě čtenářů blasfemické a zajisté se jedná o nadsázku (Gándhí napsal Hitlerovi dva dopisy, roku 1939 a 1940, stojí za přečtení). Pokusme se ale přes všechny propastné rozdílnosti vyhmátnout to, co oba tyto muže spojovalo. Oba byli nejvýznamnějšími politickými činiteli svých národů za posledních několik staletí, též nadšenými vegetariány. Oba byli v době své veřejné činnosti bez rodiny a v zásadě sexuálně inaktivní, oba byli charismatičtí a přesvědčiví, s citem pro to, co chtěl dav slyšet. Netoužili po bohatství, jen po vlivu a popularitě, byli neobyčejně cílevědomí a všechno úsilí soustředili jedním směrem. Ani jeden z nich nebyl příliš horlivým zastáncem každodenní rutinní administrativní práce a většinu času trávili rozmanitými osobními rituály v kruhu svých oblíbenců, převážně žen. Oba milovali zvířata a v soukromí se chovali mírně, oba byli v jistém ohledu odvážní a měli značné mezery v pudu sebezáchovy. Pro své cíle byli ochotni obětovat sebe i jiné (ty neméně), oba skončili předčasně násilnou smrtí, oba byli schopni dočasných ústupků navenek, ale ve skutečnosti byli velmi nekompromisní. Oba byli žalářováni, ale relativně slušným režimem ve „fešáckém“ kriminále, oba se pustili do úkolu, který by pokládal rozumně uvažující člověk za naddimenzovaný, ne-li šílený.

Historie nedovoluje, možná naštěstí, dělat „experimenty s pravdou“ – netušíme, jak brzy či pozdě by bývalo skončilo britské panství v Indii bez Gándhího, rok 1960 by jistě nepřežilo. Ale podnes je zajímavé si autobiografii tohoto laskavého i „mrazivého“ muže přečíst.

2017