Jak a proč myslíme v polaritách?

Příběh z knihy Genesis o osudu našich prarodičů v ráji je zajisté „nedarwinovský“, ale má obrovskou výpovědní hodnotu o lidské podstatě a osudech. Adam s Evou byli vyhnáni z ráje po požití ovoce stromu poznání „dobrého i zlého“, to jest po pádu do polárního způsobu myšlení. Svou podstatou ani jinak myslet neumíme a každá věc, kterou se zabýváme, se nám rozpadne do páru polárních protikladů: nejen „dobré a zlé“ a „zakázané a dovolené“, ale i „teplé a studené“, „světlé a tmavé“ či „naše a cizí“. Právě tak se časem každá lidská skupina, malá či velká, ponechána sama sobě nakonec rozdělí na dvě křídla: parlament na pravici a levici či vládnoucí křídlo a opozici, Římská říše na Západní a Východní, česká Národní strana na staročechy a mladočechy atd.. Tento osud nemíjí ani uskupení, která se tváří monolitně, třeba KS Číny, kde jsou vnitřní tenze jako všude jinde, pouze se o nic nemluví – tradicionalistické a reformní křídlo je ale i tam. Idea parlamentarismu je geniální v tom, že pochopila význam obou myšlenkových polarit pro zdárné fungování země, její kámen úrazu je v tom, že pokud by jedno z křídel na sebe strhlo celou moc, jako třeba u nás v roce 1948, řítí se země do katastrofy nevídaného rozsahu. Lepší by samozřejmě bylo, kdyby každý člověk v sobě mohl obě polarity obsáhnout a zacházet s nimi s oběma. Asijští mudrci i evropští alchymisté o to usilovali (ti poslední tomu říkali coniunctio oppositorum, sjednocení protikladů). V běžné praxi, zejména evropské, bývá ovšem zvykem se jedné z polarit pevně držet a jen tu mít za dobrou a správnou, což je na jedné straně určitým násilím na světě, na straně druhé pramenem takřka magické síly. V obětování života pro tuto vybranou polaritu bylo tradičně spatřováno hrdinství. Opak se jevil jako neprincipiální „asijská lstivost“.
Ve skutečnosti ale pracujeme vždy s oběma polaritami a mezi nimi náhle přeskakujeme: podle teze „lidský život je nekonečně cenný“ jednáme při záchraně nedonošených dětí či udržování starců na okraji hrobu na přístrojích, podle teze „lidský život je zcela bezcenný“ při potratech a v případě vypovězení války, kdy se mladíci odchovaní v inkubátorech naženou na frontu a pobijí hlava nehlava (alespoň dříve, dnes už  to platí jen o ztrátách protistrany). Dosti podobně i s naším vztahem ke zvířatům: podle teze „zvířata jsou naši menší bratři“ jednáme se šimpanzi v zoo či s kocourkem Mourkem doma, podle teze opačné, „zvířata jsou materiál daný nám v plen“ jednáme se slepicemi ve velkochovech či s potkany v laboratoři. To nejsou nekonsekvence, které jsme dosud neodstranili, ale takto ve svém kořeni funguje náš lidský svět a jeho pojmy, byť si to často nepřiznáváme. V některých případech by to samozřejmě bylo neobyčejně těžké: jakkoli rozumově chápeme funkci smrti (vzpomeňme si na pohádku Dobře tak, že je smrt na světě), je věru těžko se upřímně radovat z pomyšlení, jak se naši spolupracovníci s chutí vrhnou na naše místo, dědici na náš majetek a rostliny na biogenní prvky, které jsme za život nahamonili. Rozumově to pobíráme, ale pro sebe samé bychom rádi vyškemrali výjimku.

Rozdělené křesťanstvo

Proč vlastně takovýto rozvláčný úvod o věci, která se nedávno propuknuvší druhé studené války zdánlivě vůbec netýká? Křesťanstvo bylo takovýmto polárním způsobem rozděleno od samého počátku, byť oficiální rozkol se datuje až k roku 1054. Obě polarity už dávno předtím kopírovaly myšlenkový antagonismus řeckého a latinského světa. Hlavní kulturní okruhy kopírují rozšíření majoritních náboženství, a to i tehdy, když je oficiálně opustí - západní Evropa (nikoli ale Amerika) dnes v křesťanského Boha majoritně nevěří, Sovětská svaz se chápal jako říše programově ateistická, ale málo čím se jinak východní tradici zpronevěřil. I islámský svět se rozpadá na šíitské a sunnitské křídlo, určující podnes politiku, ten buddhistický trochu méně drasticky na máhajánovou a hinajánovou větev s odlišnými tradicemi. Byť se dnes o „rozkolu v křesťanstvu“ nemluví, antagonismus mezi východním a západním křesťanstvím téměř přesně kopíruje dnešní napětí mezi Východem a Západem. Řecko se od Západu začíná odhojovat jako cizorodý transplantát a je otázka, zda ambiciózní plány na integraci Ukrajiny do světa Západu mohou být korunovány úspěchem a zda rozdíl tradic není příliš veliký. Huntington ve svém Střetu civilizací na tento fenomén poukazoval a málokdo bral tehdy jeho tvrzení příliš vážně (při velkém Huntingtonově vlivu je samozřejmě také myslitelné, že by se mohlo jednat o „sebenaplňující se proroctví“, nemám to ale v tomto případě za možné). Tenze uvnitř Západu, třeba německo-francouzská, byly mnohem mladší a překonat se je nakonec podařilo, byť za obrovských ztrát obou válek – jak obrovská pohroma, mnohem větší, než poslední světová válka, by musela přijít, aby padl i prastarý západo-východní antagonismus v křesťanském světě?
Východ oproti Západu je jakýmsi způsobem starobylý, což můžeme číst podle úhlu pohledu buď jako „původní“, nebo jako „zaostalý“. K Západu se úzce přimykal jen za dob největších krizí či ohrožení – mezi církevní unií podepsanou na koncilu ve Florencii (1439) a pádem Cařihradu (1453) uplynulo jen 14 let a tato unie nebyla na Východě nikdy skutečně přijata (dobové úsloví pravilo, že byzantským křesťanům je milejší turecký turban než papežská tiára). Po pádu Byzance se stává nositelem jejích tradic Rusko, chápající se samo jakožto Třetí Řím: „dva Římy padly, třetí stojí a čtvrtého nebude“, psal kdysi pskovský mnich Filofej knížeti Vasiliji III., otci Ivana Hrozného. Nic tento rozkol neilustruje jasněji než příhoda ze Solověckých ostrovů, kde jsme se roku 1992 čirou náhodou přichomýtli k několikadenní slavnosti znovuotvírání kláštera. Jeden z mých přátel chtěl pro rozhlas natočit rozhovor s koloritní ruskou stařenkou, které tam obsluhovala a působila neobyčejně spontánně a roztomile. Ta ovšem rozhořčeně a s uplivnutím odmítla, protože se „západníky a katolíky“ nechce mít naprosto nic společného.
Polární napětí, původně chápané a prožívané jako náboženské, se postupně roznese do nejrůznějších oblastí života, s religiozitou příliš nesouvisejícími. I nedávné přiblížení se Ruska k Západu, při nejdelším možném odhadu (1992 až 2014) trvající 22 let a již dlouho před svým skončením jen zdánlivé, bylo periodou v dějinách zcela ojedinělou. Připomeňme, že první studená válka (zhruba 1947 až 1991, byť na konci už velmi slábla) trvala 44 let, tudíž byla čímsi „stabilním“ a „obvyklým“ - celé mé mládí jí bylo lemováno.

Proč vlastně?

Ač to zní nevěrohodně a většina lidí i větších skupin by to rozhořčeně popřela, k životu poměrně nutně potřebujeme protivníky. Protivník je nám bytostně protivný, proto se tak jmenuje. V jeho ohavné tváři je patrná degenerace a dekadence. Je odporný na těle i na duchu, je zároveň směšný i smrtelně nebezpečný, úplně pitomý i ďábelsky rafinovaný, je těsně před pádem i tím, co by nás mohlo nejvíc ohrozit. Je na něj možno bez zábran projikovat svůj jungovský Stín. Je otázkou, zda je požehnáním či naopak potenciálním zdrojem brzkého pádu Facebooku, že má pouze rubriku „friends“ a nikoli „enemies“. Na každý pád je pocit ohrožení a pocit číhajícího nepřítele něčím, co neobyčejně posiluje jednotu ve vlastních řadách a umožňuje se semknout kolem společného chumáče polárních charakteristik, které jsme odhodláni bránit a šířit. Je potom jasné, kdo je „s námi“ a kdo je zrádce. Místo zrádců je, jak známo, nejspíše na dostatečně silných vodorovných větvích. Co zradili? Prastaré principy přece.. A proč to udělali? Pro mrzký zisk či zrůdné ambice, v horším případě z čiré zvrácenosti. Jiná odpověď není...
Parlamentní boje, nemají-li přerůst v občanskou válku, tomuto skrytému požadavku vycházejí vstříc jen částečně. Osmanské říše vedla permanentní dobyvačnou válku navenek od svého vzniku ve 14.století až do roku 1683, chápanou jako džihád proti nepřátelům pravověří (křesťané ovšem tvořili možná přes polovinu všech jejích poddaných, což nevadilo). Válka nebyla rozsahem nijak velká a pro říši vysilující – v typickém případě se po každojarní kampani posunula hranice říše je o několik desítek kilometrů – byl to ale setrvalý stav. Obecně se dnes divíme, kolik vedly dřívější státy válek – ludvíkovská Francie v nich utápěla všechny své přebytky, pokud se neinvestovaly do versailleského zámku. Původní stav lidstva, patrný dnes třeba ještě v odlehlých místech Nové Guineje, je systém opevněných vesnic, které jsou v permanentní „drobné válce“ vůči všem sousedům. Většina tenzí se vybije nadávkami a šarvátkami, některý z mužů je zabit jen zřídka. Takovýto stav udržuje uvnitř skupiny semknutost, takže se neštěpí na rozmanitá názorová křídla a nehrozí vesnici roztrhnout vedví. Požadavek jednotnosti je starší než možnost plurality: představa, že místo opozice je v parlamentních lavicích, nikoli na šibenici, je relativně velmi pozdní a nesamozřejmá.
Že se z hlediska Ruska, které bylo už posledních několik století poznamenáno názorovým rozkolem mezi „prozápadníky“ a „tradicionalisty“, podobný stav dobře hodí, je při pohledu zvenčí dobře pochopitelné. Při pohledu zvnitřku je poněkud obtížnější pochopit, proč se i Západ do nové studené války s překvapivou chutí pustil. I on má, navzdory parlamentnímu pluralismu, další vnitřní síly, které by také mohly časem způsobit jeho destrukci. Místo toho, se s džendristickými experty dohadovat, jaký by měl být garantovaný podíl třetího pohlaví v silách americké námořní pěchoty a kde všude pro ně zřídit oddělené záchodky, se náhle diskutuje o tom, jaké nové zbraně nakoupit, jak zvýšit stavy mužstva a kde získat schopné velitele. I jiná opatření, která by se za zcela mírových okolností neustále protrahovaně a neúspěšně probírala, lze takto s poukazem na akutní ohrožení zvnějšku vyřešit škrtem pera bez komplikací a průtahů (je tragické, že Evropa se už není schopna vojensky zabezpečit sama, ale to by byla jiná kapitola).
A tak „mírná“ studená válka přináší oběma stranám také mnoho pozitivního pro jejich vnitřní integritu, což se běžně nevnímá. To má pochopitelně svou značnou cenu v podobě zbrojních a propagandistických výdajů, ale i jiné stroje nežli ten státní, řekněme výbušný motor, také mají při své funkci ztráty, dokonce mnohem větší. Obě strany jsou pak do sebe dlouhodobě zaklíněny vzájemnými karikaturními obrazy: na jedné straně dekadentní souručenství pohlavních pervertů, které se třese rozložit a zdestruovat pradávné hodnoty, na druhé brutální asiatské hordy, třesoucí se svou špinavou holinkou pošlapat všechny svobody. I své kultury začínají pak chápat tak, že druhá strana nikdy nic kloudného nevytvořila, jen zkopírovala či překroutila to, co vyšlo z toho pravého zdroje (kompjútr a byzantský chorál jsou také statky dosti odlišné, kdo oceňuje jedno, zřídka ocení druhé). Jazyk obou stran se nakonec podobá tak málo, jako v pohádkách řeč ptačí a řeč rybí a není divu, že se nemohou dohodnout (v roce 1985 to hezky vystihl v karikatuře jakýsi rakouský magazín, kdy postava v ušance říká: „Glasnost“ a postava v kravatě: „Glas Most?“ - pro neněmčináře: „Sklenici moštu?“ ).
Paradoxně jde spíše o to, aby válka studená nepřešla ve válku „horkou“, protože něco vznik studené války alespoň v mírné formě nakonec spustit muselo. Zatím by jejímu vyhrocení nic nenasvědčovalo, jen slovník, kterého se v médiích používá, připomíná někdejší válku skutečnou, a to ve mně vzbuzuje obavy. I Západ, i Východ mají své mesianistické myšlenky: „svatá Rus“ se tradičně chápe spíše jako území, které třeba teritoriálně rozšiřovat, minimálně na rozsah někdejších carských držav, Západ v čele se Spojenými státy chce zase exportovat svůj politický a ekonomický systém a jako „zachráněné“ chápe to území, které se na jeho ideje a obchodní prostor napojilo. Východ má dojem, že Západ svými „podivnými“ reformami a zásahy kazí jeho idylu, Západ je opět zklamán, že se k němu Východ „schválně“ nepřidává, ač by beze všeho mohl. Proto se i naše společnost v otázce polarizace Západ-Východ tak silně štěpí a vzniká v ní tolik vnitřních tlaků – tento rozpor je totiž napojen na pradávný „metarozkol“ v celém křesťanstvu a jeho přehluboký kořen (naše země samozřejmě patří už od 10. století k Západu a po rozpadu sovětského impéria se k němu znovu vrátila, na samém začátku v 9.století se ale nějako dobu zdálo, že se napojí na Byzanc).
Podobně, jako se po radostném a snad poněkud naivním porevolučním vzepětí devadesátých let dostavilo vystřízlivění na poli domácím, dochází zhruba o dekádu později k témuž i na poli zahraničním. Ač se to tak nejevilo, patří studená válka ke křesťanskému světu asi nezbytně. To je zpráva špatná. Ta dobrá je, že tím by se pradávná tenze, kterou těžko pohřbíme, mohla zase po dlouhou dobu vyčerpávat.
Nejedná se ale z globálního hlediska spíše o relativně banální strkanici v rámci „rozkolu v křesťanstvu“, které zřejmě v budoucnosti jako celek čekají i tenze další: s islámským světem, se světem Dálného Východu, se světem Afriky? Umí si budoucnost vůbec někdo představit?