Oblíbeným povzdechem přítomné doby je konstatování, v jak „materialistické“ době či společnosti žijeme. Obávám se, že pravý opak je pravdou. Manicheismus, novoplatonismus či gnóze viděly hmotný svět jako „vězení ducha“, božského ohně, který postupně klesl až do této bědné úrovně a teď se cítí znevolněný a úpí – cílem je jej postupně osvobodit do původní volnosti a jasu. Pojmy „duch“ a „hmota“ představují vlastně jiná označení pro aktivní a pasivní pól či aspekt světa. Je zajímavé, že představy o dualitě hmota/duch či tělo/duše vznikly, pravděpodobně několikrát nezávisle na sobě, pouze v indoevropském: řeckém, íránském a indickém prostředí (řada indoevropských jazyků má i jiná slova pro „tělo s duší“ - řec. sarx, něm. Laib, a „tělo bez duše“, řec. sóma, něm. Körper), nikoli třeba ve staré Číně. Náš způsob vnímání světa roztrhává jednu a tutéž věc (a to tím více, čím je náš vztah k ní emocionálně silnější) na dva aspekty, spolu zdánlivě zcela neslučitelné a protikladné: pracující lid se jeví střídavě jako nebohá oběť kapitalistického vykořisťování i jako líná banda, na níž musí být přísnost, malé děťátko jako růžový andílek a potenciální Spasitel i jako páchnoucí a vřeštící fakan (pro emočně kladné a záporné aspekty téže věci máme nezřídka i rozdílná slova typu: pejsek/čokl).
Pokud bychom si uvědomovali, že „tělo“ a „duše“ jsou jen dva aspekty člověčenství, které se nám tak může střídavě jevit (starší myšlení by možná řeklo „pod způsobou“, též lze říci, že člověk je „tělo“ či „duše“), byla by věc ještě v pořádku, obtíž vznikne, když člověka začneme chápat jako skládačku, sestávající se z „těla“ a „duše“ - jakýsi mechanický panák, za jehož neviditelné nitky duše tahá. Tento dualismus vyvrcholil v karteziánství, v němž naše společnost, ale i třeba biologie (nikoli ale moderní fyzika), nevědomě dále „jede“. Proto je tak obtížné prosadit psychosomatický náhled na choroby, jenž v teorii sice moderní medicína vyznává, ale v praxi zcela ignoruje, protože se zcela vymyká schématu „evidence based medicine“, pracující statisticky s velkými soubory, zatímco „příběh“ jednoho každého žaludečního vředu či infarktu je jiný. Slovo „psychosomatický“ je podobný novotvar jako třeba „dobrozlý“ (takoví všichni jsme), podobně jako máme ve skutečnosti „dušotělo“ a všude ve světě je „hmotoduch“.
Až do descartovského obratu a z části i po něm byla běžná představa různých „jemnohmotných“ těl či fluid (éteru, pneumatu, fluida nervového, elektrického, tepelného) a s pojmem „hmota“ je nutno velmi čarovat, aby nakonec platilo něco jako „zákon zachování hmoty“, například zavedením pojmu „plyn“ (poprvé pozdní alchymista van Helmont) – ve světě běžné zkušenosti svíčka shoří, je pryč a basta (kupodivu mnohem starší je „zákon zachování viny“ v samsárovém cyklu). Pojem „ducha“ a pojem „energie“ se pak zdají jeden druhému blížit (energie ve fyzikálním smyslu by byla pochopena úžeji a bez pořádajících aspektů „logu“) a jako u všech polárních pojmů, vzniklých roztržením jsoucího na dvě části, je vcelku jedno, chápeme-li vše jsoucí včetně „sublimních“ fází jako „hmotu“ či naopak železné závaží jako „mimořádně zkoncentrovaného ducha“ (i pro něj ostatně platí E=mc2).
Pokud dnešnímu člověku řekneme, aby jmenoval nějaký příklad hmotného objektu, představí si tak nejspíš čerstvě umíchaný beton, ingot nebo nanejvýš žulový blok, sotva řekněme zajíce, ač ten je hmotný neméně (jeden z mých spolužáků v první třídě základní školy v Kardašově Řečici, syn hajného, na vyzvání, aby jmenoval nějaký předmět neživý, odpověděl: „Chcíplej zajíc!“). Podle karteziánského schématu je „hmotě“ vlastní jenom tupá setrvačnost, inercie, a aktivita je vlastní jenom Božství a také lidskému duchu, který je jeho menším odleskem, ale nikoli už jiným živým organismům, které představují podle tohoto moderní biologii tak drahého schématu pouze složité stroje, které jen reagují („animal non agit, agitur“) a vlastně ani nevnímají, jen se nám to tak jeví. Proto je Portmannův koncept, že živé organismy mají vlastní spontaneitu a kreativitu (mořský plž či motýl vylučují své komplikované kresby podobně, jako byzantský ikonopisec své ikony), zcela kacířský a nikdy se nemůže prosadit.
Tím se stává člověk čímsi zcela výjimečným a neudivuje, že v takto strukturovaném světě je emergence vědomí z hmoty takto chápané největším a zcela nepochopitelným tajemstvím. Jakákoli analogie mezi člověkem a jinými živými organismy (a tím spíše mezi člověkem a pantheisticky chápaným Všehomírem ve smyslu „mikrokosmos v makrokosmu“) být nemůže a nesmí. Zvlášť bizarní je to při zkoumání člověka samého, kde jednou sedí u okuláru mikroskopu jako potenciálně vševědoucí pozorovatel v „godlike position“ a podruhé se tentýž člověk slepě svíjí jako chumel biomolekul na podložním sklíčku. Také nám obvykle nedochází, že podobný pohled je vlastně podmínkou demokratického uspořádání společnosti: pokud v každém člověku božská jiskra, může se superpozicí takovýchto hlasů instalovat relevantní vláda podobně, jako pod vedením panovníka z Boží milosti (ryze empiricky vzato je důstojnost lidí a důstojnost skopců stejná a to nulová, protože takovýto pohled s podobným aspektem neoperuje a vidět jej nemůže).
Paradoxně posledním hřebíčkem do rakve pohledu na hmotu (spíše „hmotoducha“) jako na něco spontánního a aktivního bylo vystoupení politizujícího a zlotřilého „vědeckého gangstera“ Lysenka, který tento náhled sdílel. Dobře si tento aspekt světa uvědomoval i Ernst Haeckel, zakladatel Monistické ligy (Monistenbund), který prosazoval, že pokud pantheisticky pojatý „Hmotoduch“ produkuje překrásné živé tvary typu láčkovců či mřížovců, jak je Haeckel zobrazuje ve své knize Kunstformen der Natur, zaslouží si stejné úcty jako stvořitelská božstva tradičních náboženství (přitom mu poněkud ucházelo, že jím nenávidění „flanďáci“ vylučují gotickou či barokní katedrálu se všemi uměleckými okrasami zcela podobně jako jiné organismy, třeba koráloví polypi, tvoří obrovský útes).
Komunismus, ať byl, jaký byl, vycházel v praxi z toho, co hlásal o hmotné základně a duchovní (v jeho pojetí také nějak zaumněji hmotné) nadstavbě – dbal zejména na tuny vyrobené oceli a zrní, na terciální sektor či kulturu mnohem méně. Jak to dopadlo, víme všichni. Po revoluci 1989 se, jako téměř u všeho, změnil náhled z „hmota dobře, duch špatně“ na pravý opak. Někdy jsem si říkal, že v míře, do jaké si to chudinka hmota při všech svých chybách věru nezasloužila (nejmenuje se ostatně darmo materia od mater, matka, a tak nám Matka-Země jednou všem od-pustí a nás roz-pustí, trpělivě a laskavě). Není každé běsnění primárně běsněním „ducha“? Církev darmo nezdůrazňuje, že démoni jsou zcela netělesní. Asi roku 1999 jsem byl požádán o vystoupení v pětiminutovém televizním pořadu „Sváteční slovo“, kde se běžně střídali kazatelé různých denominací, a tento náhled jsem tam ventiloval. Druhý den mne potkal můj soused, agresivní hrubec, s kterým jsem se předtím dvakrát pohádal, se slovy: „Pane docente, vy ste tak krásně mluvil vo tej hmotě! Nemáte to někde na videu?“
Kdybychom oprášili jakékoli středověké či raně novověké „hádání duše s tělem“ („tělo, tělo, tělo hříšné, bývalo jsi v světě pyšné, chodilo jsi po muzikách, a já ležím v těžkých mukách...“atd.), mluvilo by takovéto pojetí kupodivu většině našich bližních „z duše“ (dodejme jen, že tělo je podle katolické církve, jakožto stvořené Bohem, dobré, ale manicheismus má tuhý kořen). V euroamerické společnosti je zcela nemyslitelné říci, že se s někým chceme seznámit převážně kvůli jeho krásnému tělu – to, o co nám jde, musí být výhradně jeho krásná duše. Spoustě lidí se tělesnost s jejím potem, sekrety, exkrety, únavou, nemocemi atd. hnusí a byli by nejraději implementováni do počítače, zbyl by z nich „čirý duch“, čistý intelekt osvobozený od emocí. Jakýkoli tělesný pach, ba i jen pašík, se stává zcela nepřijatelným, ideál vypadá zhruba jako lidová představa o ráji s průhlednými postavami na obláčcích a hrou harf. Řada lidí má také dojem, že jejich nehmotné „já“ prostředečně využívá jejich tělo, třeba k psaní impaktových publikací, a různě s ním nevybíravě „vymetají“ – mnoho na tom nezmění ani všechny posilovny, diety či krémy proti vráskám. Jeden můj venkovský příbuzný, jda na nějakou chirurgickou operaci, říká, že jde „do servisu“.
Můj velký učitel Zdeněk Neubauer výstižně říkal, že nejvýraznějším projevem „ducha“ v naší společnosti jsou kompjútry, kde je hmotný nosič, ono nutné zlo, stále menší a menší a „svobodný duch“ vlaje už kolem celé planety propojené internetem – Teilhard de Chardin by se velmi divil, jak brzy a v jaké podobě se jeho noosféra uskutečnila. Jeden můj kamarád doufá, že dosáhne nesmrtelnosti tím, že bude zkopírován neuron po neuronu a uložen do počítače či na podobný nosič. Neměl jsem odvahu mu říci, že v lepším případě by se na něj na „flešce“ v nějakém šupleti prášilo, v horším by si jej studenti pro zábavu zapínali a zlobili dávného dědka kapciózními otázkami. Sám bych věru po této formě nesmrtelnosti netoužil – ruka či emoce hněvu ke mně patří stejně, ba možná více, než schopnost odmocňovat. Děkuji pěkně...
Jiný z mých přátel doufá, že bude v nějakém „lepším mobilu“, poháněném fotovoltaickou baterií, odeslán ke hvězdám na výzkumnou výpravu. Ač by většina prostého lidu asi dala přednost řízku před mariánským procesím, společnost jako celek zdaleka nejvýše hodnotí počiny „duchovní“ - živit se výrobou železářského zboží či pěstováním mrkve je dnes blízko hanbě, zatímco producenti počítačových her či hráči na burze (i na té plodinové nejsou reálné hromady zrní) jsou hrdiny našich dnů (ve středověku by byli s hadači, pištci a kurvami zařazeni mezi „neužitečná“ povolání a vymrskáni z města). Též světové finance se staly pouhým „chumáčem důvěry“ a zlaťáky bychom nejen v lakomcově truhlici, ale i v sejfech velkých bank hledali marně. Přitom finanční experti dokážou přičarovávat prosperitu či ji jinde odsávat v míře, o níž čarodějnice minulých ér, pracně dojící mléko sousedových krav z vlastní zavěšené plachetky, mohly jen snít. Též biologie se postupně posouvá od jakékoli pokusné myši přes myš definovaného inbredního kmene až k počítačovému modelu a nahrazení skutečného pokusu „stínovým“, tzv. in silico.
Řada radostí se přesouvá na internet a zdá se, že brzy budeme většinu z nich zažívat nikoli s jinými tělesnými smrtelníky, ale v rafinovaných simulačních boxech, byť i v nich budou, dokud je uvnitř člověk, ve srovnatelné míře tryskat myšlenky, emoce i sperma. Jak by to bylo ovšem s radostmi po implementaci do počítačů, pokud by takovýto převeliký div byl vůbec možný? Jsou kompjútry šťastné, když běží? Otázka je bláznivá pouze zdánlivě a alchymie možná viděla svět v něčem správněji než my: corpora chymica, „chemická těla“, třeba voda a draslík v křivuli, se na sebe v její optice chtivě a vášnivě vrhají za nápadných světelných, zvukových i tepelných efektů. Jsou chemické reakce nějak „protolibidinózně“ podbarvené? Zřejmě ano. Není každý chemický proces či proudění elektronů doprovázeno nějakou „protoemocí“? Když mluvíme o emocích, vždy přispěchá nějaký fyziolog s tím, že nevznikají někde v „absolutním duchu“ zčista jasna, ale jako „důsledek“ chemických reakcí...nedoprovázejí je ale nutně?
Domnívám se, že je paotázkou, zda by takovýto „implementant“ měl „vědomí“ či zda by se nám to tak jen jevilo: i subjektivitu jiných lidí chápeme pouze per analogiam k sobě samým a už u psa jsme zcela „namydlení“ a radši arogantně tvrdíme, že žádné nemá. A co „nevědomí“, suma všech pochodů v organismu (či i v počítači?) mimo ostrůvek vědomí našeho typu? Nejlépe se jeho jungiánská moudrost demonstruje na plži, v němž plamének vědomí našeho typu doutná jen slabě, ale po jeho nevědomé inteligenci by se dalo šplhat – pokud na něj nenastražíme nějakou rafinovanou past, vede jej v přirozeném prostředí v podstatě vždy správně. Zapnul by se kompjútr, kdyby měl skutečnou možnost výběru?
Jedny z mála knih z poslední doby, dotýkající se i naší tělesnosti, které se opravdu vyplatí číst, jsou Harariho popularizace Sapiens (2011) a Homo deus (2016). Ne že by se z nich snad pravda v krystalickém stavu nechala požírat po lžících a mnohde nebylo na místě kritické zamyšlení, ale obsahují celý ohňostroj postřehů k různým aspektům možných budoucích manipulací s lidskou tělesností a k vytváření „noosféry“ internetových úponků kolem všech věcí na glóbu. Autor také kráčí v nejlepší tradici izraelských proroků – zatímco dosavadní bozi byli v podstatě nevýznamní a vlastně vůbec nebyli, tento nový, internetový, jehož slávu zvěstuje (jeden z mých přátel pro tuto entitu razí hrozivě znějící pojmenování „Technob“) je ten opravdový, vševědoucí, všudypřítomný, všemohoucí, pokud se mu poddáme, tak i „dobrý“ a vedoucí nás k blahobytu, světlým zítřkům, ba životu věčnému a podílům na božství. Je obtížno se na takto líčenou tělesnou i duševní budoucnost netřást...