Od počátku 20.století se stala agrese a agresivita předmětem psychologického zkoumání a úvah – byla k tomu řada dobrých důvodů. Obě světové války ukázaly, kam až může lidská destruktivita jít a téměř zničily evropskou civilizaci od Bretaně až po Volhu. V zásadě lze všechny koncepce týkající se vzniku agrese rozdělit do dvou velkých skupin: jedna přeceňuje či jedině uznává vlivy vnější („zkazila ho parta a býval to takový hodný chlapec...“), druhá pak vlivy vnitřní („má špatné geny a s takovým gaunerem se nedá nic dělat...“). Protože euroamerická intelektualita miluje mrazivé polarity, přitahují k sobě největší pozornost taková vysvětlení, která jsou co možno jednostranná.
Věc má velký praktický význam – v civilizaci pokročilého typu jsou značnější agrese málo žádoucí, mírný občan (jeden z mých známých používá výrazu „ovčan“), má být pokojně pasen a spasen všudypřítomným státem a agresivita se jeví jako cosi nežádoucího, ba patologického. Dobře to vidíme na příkladu školní šikany, která v jinak téměř pacifikované společnosti ční jako černý útes. V roce 1900 nebyla o nic menší, možná naopak, ale úplně se ztrácela v houšti dalších běžných násilností: rodiče mlátili děti, manželé manželky, mistři učedníky, poddůstojíci vojáky, vozkové koně, děti trhaly nožičky broukům. Nelze popírat, že jakási vrozená motivace k násilnostem a škodolibostem v člověku je, ba je i ve zvířatech. Ostatně i křesťanství a všechna ostatní významná náboženství jsou toho názoru, že nejrůznější nepěknosti jsou nám inherentní - „z srdce zajisté vycházejí zlá myšlení, vraždy...“.
Druhá větev uvažování o agresi vidí jako hlavní sociální determinaci, napodobování, popřípadě i sociální tenze. Pravověrní marxisté dokonce věřívali, že všechna agrese je plodem třídních rozporů a s jejich zánikem zmizí. Proto vyvolala v roce 1963 takový poprask kniha známého rakouského etologa Konrada Lorenze „Takzvané zlo“(Das sogenannte Böse), která zastávala právě opačné stanovisko, že agresivita je vrozená a v přírodě, kde jde často o obhajobu úživných teritorií, i prospěšná. Jako řešení pro společnost navrhuje sportovní zápolení a jiné podobné činnosti. Jiní významní psychologové, např. Albert Badura z Kanady, s touto koncepcí polemizují. Do nekonečna se omílá, zda vystupňovaná agrese v médiích má funkci kompenzační a ochrannou a nebo naopak motivující. Odpověď je samozřejmě:  jak kdy. Když jsem viděl velké loupení a pálení v Londýně v roce 2011, či teď pozoruji nadšený odchod řady mladých Evropanů do „Islámského státu“ či stále větší nadšení médií pro nějakou formu studené či „horké“ války a rostoucí nenávist k různým skupinám lidí, říkám si, zda Lorenz dokonce nebyl moc velký optimista. Co přinese budoucnost? Bojím se, bojím...