Ze všeho hmyzu lidi v dějinách nejvíce fascinovaly včely – tedy rozumí se, včely sociální, ty naše všeobecně známé včely medonosné, neboť drtivá většina včelích druhů je samotářská, což laická veřejnost tuší jen mlhavě. Odhlédnuto od jejich strhujícího společenského života, byly včely od pradávna důležité i ekonomicky a před vynálezem třtinového cukru prakticky jedinými dodavateli sladkých pochoutek – kromě bource morušového se jedná o jediné pravé domácí zvíře mezi hmyzem. Nejstarší evropské, a zřejmě i světové zobrazení interakce člověka a včel, datované do mezolitu a nakreslené zhruba před osmi až deseti tisíci lety na stěnu španělské jeskyně Cueva de la Araňa poblíž Valencie, mluví samo za sebe: zobrazuje lidskou postavu s košíčkem, nahlížející do dutiny a obletovanou rozzuřenými včelami. Zatímco tažné koně nahradily motory a hlídací psy poplašné systémy, vysosat nektar z tisíců a tisíců květů a koncentrovat jej v úle umějí jen včely se svou důmyslnou sociální organizací.
Pomysleme jen na důmyslnou včelí komunikaci o objevených zdrojích potravy pomocí tzv. „včelích tanců“, rozkódovaných v meziválečných letech minulého století mnichovským badatelem Karlem von Frischem a jeho studenty. A co teprve produkce vosku, propolisu a mateří kašičky, substance produkované z hltanových žláz mladých dělnic, která slouží k výživě budoucích královen v matečnících! O jejich osudu, odlišném od geneticky totožných dělnic, nerozhoduje nějaký feromon, ale právě kvalitnější strava... Včelí královna ovšem pomocí feromonu udržuje dělnice v pracovní náladě a s nefunkčními vaječníky - ty příslušný sekret nadšeně olizují a do své podřízené pozice vpravují „rády“. Celá řada dějů v úle, zejména pak narážení matečníků a rojení se všemi jeho aspekty, je ale iniciována dělnicemi samotnými v jakémsi „demokratickém“ stylu: jedny tyto buňky pro budoucí královny budují a druhé bourají jako svérázný způsob „hlasování“. Čím více z nich je vyladěno pro určitý typ chování, tím snáze nakonec prosadí jeho úplné převládnutí. Už od antiky se také soudí, že včely rojení subjektivně prožívají jako nějakou významnou slavnost. Do jejich nervových ganglií jim sice nevidíme, ale soudě z toho, že v průběhu rojení nebodají a jsou celou ceremonií zcela „pohlcené“, mohlo by na tom mnoho být.
Obrovský je i symbolický význam těchto bytostí, o nichž už antika soudila, že jsou oblíbenkyněmi bohyně Artemidy a vůbec miláčky a poselkyněmi bohů. K jejich poctě byly také páleny krásně vonící voskové svíce. Tehdy se věřilo, že včely sbírají nikoli šťávu z květů, ale vznešenou a sladkou nebeskou rosu. K tomu dal podnět nepochybně sběr tzv. medovice, sladkých výkalů mšic, v kapénkách pokrývajících listy a tvoří nezanedbatelnnou součást medu, zejména tzv. lesního - snad tento nenadálý poznatek jeho konzumaci čtenářům neznechutí.
Sociální život včel, jev lidem od nepaměti blízký, byl chápán jednotlivými kulturami velmi odlišně v rámci tzv. sociomorfního modelování –  z velké „samoobsluhy“ přírodních jevů si vždy vybereme to, co nás odráží jako zrcadlo a potvrzuje naše společenské fungování. Rodové společnosti, pokud jim věnují pozornost, vidí ve včelách nejspíš něco jako rod či kmen, který si snáší společně zásoby a brání je. Teprve s pokročilejší  diferenciací společnosti, zhruba v antice, začalo být vnímáno centrální postavení královny, či podle tehdejší koncepce krále: extrémně „mačistická“ starořecká společnost ji těžko mohla vnímat jinak. Je velmi příznačné, že Plinius Maior viděl o něco později v trubcích otroky včel. Středověk spatřoval ve včelách obraz idealizovaného státu či také klášterního společenství, kde se nikdo nefláká a nerebeluje. Krásným dokladem toho postoje je dílo dominikána Tomáše z Cantimpré Bonum universale de apibus („Obecné dobré o včelách“, 13.stol.), kde autor vypravuje víceméně smyšlené historky ze života včel jako mravní naučení svým řádovým bratřím. Teprve industriální společnost mohla dát vznik pohledu na včelstvo jakožto důmyslnou organizaci zajišťující druhu materiální převahu v konkurenci o nektar a pyl s jinými, samotářsky žijícími druhy.
Naše postindustriální společnost zajisté vidí i ve včelím úle zuřit všudypřítomnou informační válku, ale svým způsobem také kope včelám hrob. Nářky, že včelstev ubývá, z roku na rok zesilují, v Americe s jejím velkoplošným a mnohem více chemizovaným zemědělstvím ještě silněji, než v Evropě. Svou roli hraje i šlechtění včel na co nejvyšší výnos medu, vedoucí nepřímo také k snižování jejich odolnosti. Divoké genotypy včel, pokud se ještě někde udržely, jsou nemilosrdně hubeny. Jak moc se může pozdní civilizace od přírodního stavu věcí odchýlit? Neopouštějí ji medem vonící poselkyně bohů jen krátce před tím, než ji opustí bozi samotní?