Nedávno jsme si povídali s kolegyní Eliškou Luhanovou o tom, že „memetika“ jako věda v posledku doskomírala na úbytě (její hlavní časopis „Journal of Memetics“ zanikl roku 2005). Centrální Dawkinsova myšlenka o memu jakožto replikující se jednotce kulturní informace analogické genu je však nesporně zajímavá. Často už tomu tak bývá, že nesmírně zajímavý podnět, třeba Freudovy myšlenky, při důsledné aplikaci vždy a na vše vytvoří nějakou podivnost. Přesto zopakujme nejzákladnější teze: mem (třeba písnička, vědecká teze, pomluva atd.) se množí v lidských myslích, jak to jen jde. Memy se navzájem propojují v memplexy, jejich složitější a nějak smysluplné komplexy (křesťanství, zastupitelská demokracie, Wagnerovy opery atd.), které se také nějak snaží kolonizovat lidské mysli. Nauky se takto množily odjakživa: Platón neměl, pokud víme, žádné děti, jen žáky. Univerzita (ale i klášter) funguje v typickém případě tak, že učedníci, kterými se „mistři“ obklopují, s nimi nejsou příbuzní geneticky, ale memeticky. Naprostou novinkou ovšem je, že memeticky se začaly dnes množit celé národy a kulturní okruhy, byť se o tom moc nemluví. Naše evropská společnost jako by přecházela z tradičního biologického na ryze „kulturní“ rozmnožování – memetická, nikoli už sexuální reprodukce je, zdá se, na Západě na pořadu evolučního dne. Proto je pro nás tak zásadně důležitá asimilace migrantů: mají-li hrát roli našich potomků, musejí být jako my, jinak jsme jako „kulturní rodiče“ fatálně zklamali – a zanikneme, nezanechavše potomstva. Evropa, aspoň ta k imigrantům vstřícná („merkelovská“), chce s migranty uzavřít obchod, zdánlivě oboustranně výhodný: přijďte, přijměte naši kulturu a neste ji dál, namísto nás a našich biologických dětí (kdo by jim dnes ty zadečky ještě utíral...). Za to můžete volně užívat jejích výdobytků, svobod, konzumerismu, atd. Proto Evropan vnímá tak nesmírně úkorně přistěhovalce, který sice užívá naše statky (proto se přece přesunul do Evropy: utekl před hladomorem, chudobou či válkou do společnosti obžerství a míru), ale nechce zaplatit svým plným poevropštěním – to je přece zjevný podvod, krádež! („Co všechno jsme pro vás udělali, a jak vy nám to oplácíte?“) Přistěhovalec, který se „schválně“ nechce poevropštit, nás chce zlovolně obrat o naši budoucnost! Evropa naštvaná na imigranty, kteří se nechtějí či nedovedou stát do morku kostí Evropany tak trochu připomíná tradičního otce rodiny, jehož jediný potomek odmítá převzít prosperující firmu a místo toho blábolí něco o umění. Proto je také Evropa v této věci na všech stranách tak pudově iracionální a vypjatá až k hysterii: jde-li nakonec o věc nejarchaičtější, totiž o rozmnožení a přetrvání, nelze očekávat „rozumné“, v klidu rozvážené a „logické“ řešení. Jako bychom čím dál zřetelněji tušili, že pokud se nám kulturní indoktrinace a asimilace přistěhovalců nezdaří, nezanecháme žádných potomků a skončíme – všichni kolektivně – na evolučním smetišti.