V první polovině 20.století upozornili holandský anatom Louis Bolk a švýcarský zoolog Adolf Portmann na zajímavou skutečnost, že lidé se v dospělosti podobají svými proporcemi novorozeným mláďatům či možná ještě spíše vyspělým fétům antropoidních opic – proto se tento jev nazývá permanentní juvenilitou či také fetalizací. Fenomén sám není v živé přírodě zdaleka neznámý a v širokém smyslu se obvykle označuje jako neotenie, přetrvávání juvenilních znaků i u dospělých jedinců – kdo by neznal mexického mloka axolotla, který se množí ve stádiu „přerostlé larvy“ s vnějšími žábrami. Šimpanzí plod v osmém měsíci vývoje viděl z laskavých čtenářů málokdo, ale malého šimpanzíka si umí představit každý. Pokud by jej vezla paní v kočárku po pražském sídlišti, jistě by budil všeobecné nadšení - „vždyť je to skoro jako člověk“. Ano, poměr trupu a končetin či mozkové a obličejové části hlavy je opravdu mnohem bližší poměrům u člověka nežli těm u šimpanzího dospělce. Pokud by táž paní šla na procházku s dospělým šimpanzím samcem, byla by nesrovnatelně více zdrojem rozpaků, ne-li zděšení. Vždyť je to divoké zvíře se vším všudy, s obrovskými čelistmi i zuby a předlouhýma rukama. Skutečně jsme v něčem takováto přerostlá primátí novorozeňata, naše legrační čelisti s drobnými zoubky by stačily tak k zakousnutí skokana zeleného, a ty drobné prstíky a jemná muskulatura – nu do křížku se s lidoopy raději nepouštějme. Živě si ještě pamatuji, jak legendární barcelonský bílý gorilák „Sněhová vločka“ ukazoval za pancéřovým sklem ruku, jejíž prsty byly široké jako moje zápěstí, o žvýkacích svalech ani nemluvě. Lidská permanentní juvenilita má ovšem jeden nedocenitelný rys, a sice uchování příznivého poměru mozkovny k tělu se všemi důsledky a přetrvávající mladistvou, pružnou a zvídavou mysl, schopnou učit se během celého života. Nevděčíme právě své tomto „věčnému dětství“ za naše evoluční vítězství, byť někdy poněkud Pyrrhova? Jak známo, většina laboratorních zoopsychologických pokusů se šimpanzi byla dělána na mladých jedincích, z našeho hlediska dětech. Potom už s nimi mnoho pořízení ani legrace není. Je pozoruhodné, že za posledních asi sto padesát let se duševní juvenilita západní populace bez pozorovatelných morfologických změn ještě výrazně prohloubila. Člověk, stále více odkázaný na pečovatelský stát, je schopen ještě po šedesátce zvládat nové informační technologie, byť duševně zůstává často přerostlým dítětem ještě mnohem většího kalibru, než tomu bylo za „klasických“ dob. Zatímco Josef II. kdysi musel nechat umrskat řadu nevolníků k smrti, než se zbylí uvolili zasadit brambory, dnes by se u výdejen neznámých hlíz tlačili. Neotenie slaví další triumf.