Nic se v současné době tolik necení, jako když se člověk „vzbouří“proti Osudu a provede či má něco, co by za běžných okolností učinit či mít nemohl – kvadruplegik skáče o tyči, dva homosexuálové mají dítě, oligofrenik získá univerzitní diplom. Patří k tomu samozřejmě i zdárné přežívání těch, kdo by za běžných okolností byli zasvěceni smrti. Medicínsko-průmyslový komplex (MPK) se svými klinikami, poliklinikami, vysokými a středními školami, výrobci lékařské techniky a farmak, zdravotními pojišťovnami atd. představuje jedno obrovské soustrojí k odvracení přirozeného běhu věcí, jinými slovy Osudu, jakýsi „osudostroj“.
Měl jsem před nedávnem po 41 letech možnost sledovat nemocnici zevnitř jako pacient a zážitek se dá co do intenzity srovnat pouze s dvěma jinými, prvními návštěvami Číny a Ameriky. „Zdivočelý“ moment z někdejší hippokratovské přísahy, kdysi bránící podávání jedů lékaři a spějící k uchovávání životů pacientů, obludně přebujel v uchovávání a obnovování životních funkcí za každou cenu bez ohledu na okolnosti. K takovémuto systému, který se vůbec neptá po kvalitě života a jediným platným kritériem určil jeho délku v čase, zcela nutně patří také zákonná možnost eutanázie, podobně, jako třeba pravidelné kojení dítěte vyžaduje i jeho přebalování. Většina světových náboženství zapovídá sebevraždy, ale jedná se o někdejší stav medicínských technologií, kdy nemocný poměrně záhy zemřel nebo se uzdravil a nedočkavost nebyla na místě. V době, kdy lze prodlužovat utrpení bez možnosti úzdravy téměř do nekonečna a morfinem, látkou zakázanou, bývá zvykem šetřit, patří asistovaná bilanční sebevražda k právům občana zcela nutně – podobně byla církevní sexuální morálka adjustována na středověké poměry, kdy málokteré dítě přežilo do dospělosti a kdy dávala dobrý smysl. Slyšel jsem za zdí opakovaně naříkat jednoho starého muže, „že by už radši chcíp´“ a vůbec se mu nedivím.
Mnoho mytologických obrazů zachycuje nenáležité zachránění ze smrti a vysokou cenu za to zaplacenou – nedávno se odehrál v mém okolí příběh staré paní, které praskla aorta, kterou se, zázrak nad zázraky, podařilo ještě téměř včas sešít: v mezičase jí ovšem odumřela hypoxií větší část mozkové kůry – doskomírávala, za obsedantního uchovávání všech životních pochodů, ještě tři měsíce, nota bene za koronavirové karantény, kdy už se s nikým ze svých blízkých nemohla setkat. Pokud takovéto historky člověk bezprostředně zažije, je jat krajním zděšením a obavou o vlastní osud a konec. Rizikem moderní medicíny, podobným v některých důsledcích černé magii, je to, že přílišným nenáležitým zdůrazněním jednoho pólu se beznadějně pokřiví celek – třeba právě resuscitací někoho, kdo už měl zemřít. Nad lékaři nadto visí stále damoklův meč žalob ze strany pozůstalých v době, která život, ať je jakkoli bědný, vidí jako nejvyšší a v zásadě jedinou hodnotu – i jakékoli odchýlení se od doporučených postupů může mít pro ně fatální následky (ve své víře v autority a to, co bývá nazýváno magisterium či auctoritas medicína velmi připomíná katolickou církev a kombinace dobře fungujícího lékaře a věrného katolíka není právě vzácná, ač obor je svou podstatou „materialisticky nenáboženský“). Lékaři ovšem vyrůstali a celý život žili v prostředí, kde takovýto způsob myšlení a fungování byl samozřejmostí a většina z nich se nad vlastními počiny ani tajně nepozastavuje. Prosadit psychosomatický přístup, který bere v úvahu celého člověka a nikoli jenom nesourodé hejno fyziologických daností, ale člověkův celý životní příběh, to, co by právem bylo možno nazývat „Osudem“, nemá v takovémto prostředí jakékoliv místo.
Nemohu naprosto říci, že by se mnou bylo jednáno nelaskavě, ale celkovým výsledkem je jakási bizarní péče-nepéče zcela neosobní povahy, kdy se kolem pacienta střídá v cyklickém koloběhu řekněme dvacet různě specializovaných sester a lékař, plně zaměstnaný vedením spisů, má na pacienta zhruba dvě minuty denně. Celkově je jedním z hlavních cílů honba za „objektivními“ daty: velmi patrné jsou rozpaky a nevůle, pokud jsou pocity pacienta jiné, nežli by měly být podle rozmanitých hodnot, průběžně monitorovaných a zanášených do protokolu. I laik záhy sezná, co by měl říkat a co by měl pociťovat a činí tak. Akutní medicína tohoto typu je naprosto nedocenitelná třeba při zcela akutních stavech a úrazech, kdy může v krátké době obnovit či udržet základní životní funkce, zatímco dříve řekněme tepenné krvácení skončilo fatálně dřív, nežli stačil Lojza přinést ze zahrady křenové listí určené k obložení rány. Čím je problém chroničtější, jako že nakonec všechny chronické jsou, tím více je tato metoda bezradná – ukazuje to i na naprosto nezastupitelné místo a funkci hospiců. Zajímalo by mne, zda četné a hojně prováděné relativně brutální zásahy do tělesné integrity, kromě operací i četné kanylace apod., zároveň také nějak „nahazují“ imunitní systém a jeho funkci – v tradiční perské medicíně se k témuž cíli používalo požehování rozpáleným rožněm na různých místech těla.
Je pozoruhodné také vidět symbiózu tradičně mužských a ženských aspektů v terapii: na jedné straně nediskutující autorita, která ví mnohem lépe než sebelépe informovaný pacient, „jak to je doopravdy“, na straně druhé živý paramateřský zájem o člověkovy sekrety a exkrety a jejich administrace nižším personálem – i mateřská autorita je, jak známo, bez diskuse. Samostatnou kapitolu by tvořil eminentní zájem o krev, tradiční magickou „zvláštní šťávu“. Je zvláští, že MPK mnohem více pracuje na tom, aby jednoho každého pacienta k sobě trvale připoutal a opletl systémem neustálých kontrol až ke stavu, kdy už se žije jen proto, „aby se žilo“ (a tyto činnosti požírají všechen čas), než aby jej přiměl k nějakému elementárnímu zamyšlení se nad sebou samým, třeba k úpravě životosprávy – ta může zůstat úplně stejná, jako byla, všech změn fyziologických parametrů se dosahuje medikací, přičemž vedlejší účinky mnohých medikamentů se přebíjejí jinými ve stylu vytloukání klínu klínem: z tohoto přístupu jde upřímná hrůza. Striktně kauzalistní způsob myšlení také vylučuje pochopení jakýchkoli psychosomatických vlivů, třeba mezilidských vztahů či emocí vzniklých hospitalizací. Překvapila mne povaha stravy, která dokonale kopírovala podřadnou závodní jídelnu šedesátých let minulého století – je pozoruhodné, že jakékoli recentnější představy o zdravé výživě do tohoto světa fašírek a uzenin téměř bez ovoce a zeleniny nedorazily – celek připomíná v kontrastu s pokrokem diagnostických metod v mezičase cosi jako kadibudku na kosmodromu či trakař vedle heliportu.
Netajím se tím, že osudostroj, který se hrozí brzy změnit v násilně pečovatelský hrůzostroj, který jsem spatřil, mi nedává při pomyšlení na stáří a eventuální nemoc a bezmoc spát. Trpěla-li kdysi černá Afrika akutním nedostatkem medicínské péče, je naším největším přízrakem její nadměrné zbytnění a zmnožení nad všechnu rozumnou mez...
2020