Jeden z mých přátel mi teprve nedávno ozřejmil, že sebereflexe je formou duševního luxusu. Pokud jsme div živi v poměrech řekněme fabriky 19. století či jsme zažili něco jako bombardování Drážďan, něco jako sebereflexi si v podstatě nemůžeme dovolit – traumatické zážitky musíme ve své duši v zájmu přežití jakýmsi způsobem „opouzdřit“, jako postřelené zvíře kulku v mase. Pak teprve můžeme víceméně nerušeně shánět kousek chleba k večeři či místo, kde bychom přespali. Teprve pokud vyrůstáme a žijeme-li v relativně příznivých podmínkách, můžeme si jako luxus dovolit sebereflexi, pohled na sebe samé z vnějšku, což nám umožní v prožívaném tak přímo „nevězet“ a „nejet“ a naše emocionalita nás neroztrhá na kousky (můj učitel Zdeněk Neubauer říkával, že luxus je něco, bez čeho se můžeme obejít, bez čeho se ale nemůžeme na žádně rovině existence obejít, je luxus – na předchozí úrovni ovšem luxus vypadá jako pivo či buřt v neděli). Ještě větší formou luxusu, kdy už máme zajištěně skoro všechno, je pak sebereflexi sekundárně odhodit a žít „naplno“ – je to podobný návrat kruhem, jako chudí jedí lebedu ze smetiště, když se zmohou, dávají si guláš s knedlíky, když se vzmohou ještě víc, dávají si zase lebedu, ovšem ze speciálního bioobchodu. Naše generace se na tu vyrostlou bez StB a front na zajímavé knihy dívá s podivem a trochou opovržení, jak chodí na neustálé sebepoznávací kurzy a nejsou s to pomoci si v elementárních věcech sami – zcela podobně by se ti, které vezli kdysi na Kolymu, dívali na nás, kteří jsme si četli Junga. Měl jsem možnost se v Rusku i německých zemích ještě naživo setkat se zestárlými frontovými vojáky – když jsem jim vyprávěl o tom, jak bych chtěl studovat tu „pravou“ biologii, dívali se na mne přezíravě-útrpně: máš všechny čtyři končetiny? zjevně máš... ve vězení nesedíš, co jíst máš – tak kde je, chlapče, problém..?
Došlo mi také, že nerozhodnost, která je příslušníkům mé generace nápadná na té následující, je také luxuriantním fenoménem, umožněným obrovskou nabídkou možností, co dělat: jet na Borneo chránit orangutany? či do Gabunu pomoci budovat školu? nebo radši do Keňi menedžovat výrobu ekodeodorantů? Je těžko si vybrat (naznačené činnosti jsou si také navzájem podobnější, nežli by se z krátké charakteristiky zdálo) a tak se radši sedí doma. Vzhledem k tomu, že za našich časů byla šance prchavá a nabídka malá, bylo třeba chňapnout po tom, co se nabízelo, byť to možná bylo dosti odlišné od podniku našich snů. V našich případech se jednalo spíš třeba o možnosti vyjet do zahraničí, ale vzpomeňme si třeba na Čingize Ajtmatova, nejlepšího spisovatele turkické etnicity všech dob: jeho otec, tehdy jeden z mála gramotných Kirgizů, byl popraven v rámci stranických čistek třicátých let, on pak přežíval na venkově a dřel celou válku v zemědělství, po ní se jako na spásu vrhl na možnost studovat střední veterinární školu (specializace: chov velbloudů) a teprve po Stalinově smrti mohl do Moskvy na nějaký ten kurs kreativního psaní (ze znaleckých pasáží o velbloudech a zvířatech vůbec je to z jeho díla trochu patrno). Každé „ostré“ rozhodnutí je samozřejmě do značné míry násilím na světě kolem i nás samých a toto oboje musí za ně zaplatit. Také se nám tím uzavře nějaká další cesta – pokud ovšem luxus váhavosti přeženeme, život uplyne a my se mineme jeho cílem, pokud tím cílem není kolísání samo. Není náhodou, že řecké sloveso pro minutí cíle (třeba v lukostřelbě) a hřešení bylo totéž, hamartanein.