mému příteli Tomáši Englickému, který mne na tyto myšlenky přivedl
Na podobnosti i rozdíly mezi státy sociálního hmyzu a státy lidskými bylo už od doby krále Šalamouna mnohokrát poukazováno. Jistě neřeknu nic objevného, zdůrazním-li hned na začátku, že hmyzí státy jsou na rozdíl od těch lidských v podstatě velkorodinou a drtivou většinu jejich obyvatel tvoří příslušníci nereprodukujících se dělnických kast. Je o to pozoruhodnější, že novodobá euroamerická civilizace zvolna najíždí právě na tento způsob fungování. Značná část obyvatelstva se stává „dělníky“ obojího pohlaví, trochu jako u termitů, a nezanechává po sobě žádné potomstvo, jen spoustu práce. Sice pohlavně dospívají a mohou pro zábavu i kopulovat, ale potomstva zplodí jen málo, pokud vůbec jaké. Vzhledem k stále rostoucí infantilitě většiny obyvatelstva by se spíš jednalo o jakési přerostlé larvy. Nepřiznaným cílem je vlastně jejich „spálení“ v excesivním pracovním procesu, který si už nežádá stachanovského sebeztrhání ve stylu tažného koně Boxera z Orwellovy Farmy zvířat, zato však celodenní pracovně-administrativní aktivitu, která je už k ničemu jinému jaksi nepustí a také nemotivuje. Podle logiky hmyzích států by se měla o to aktivněji množit vládnoucí kasta a uzurpovat si na to postupně monopol. To je ovšem pravda jen z malé části – okruh těch, kdo přispívají do různých spermobank a vajíčkobank je jistě omezený, ale přímo na vládnoucí moc navázaný není. Ta sice společnost řídí podobně nepřímo jako třeba termití královna s králem bez nutnosti se se svými podřízenými vůbec fyzicky setkávat – mezi vypuštěným feromonem a odeslaným e-mailem zas není až tak velký rozdíl. Společnost se ale doplňuje dobrovolnými migračními adopcemi dalších dělníků a dělnic z vnějšího světa. Tento model má předlohu zase u mravenců: i u nás žijící mravenec otrokářský (Polyergus rufescens) loupí u lesních mravenců rodu Formica kukly a nechává z nich doma líhnout dělnice, které potom dřou na své nové pány stejně, jako by dřely doma – k bojům a únosům vysoce vybavené dělnice otrokářských mravenců prý se bez jejich pomoci nedovedou ani nažrat. Rozdíl je snad ten, že je nelákají lepšími platovými podmínkami, ale v kukelním zámotku je prostě unesou – napadené mraveniště se příliš nebrání, je paralyzováno „propagandistickým“ feromonem, který útočníci vylučují.
Současná společenská psychóza v souvislosti s uprchlíky nepochybně koření v podvědomém vnímání skutečnosti, že evropská společnost už není schopna se obnovovat z vlastních sil a jediné, co produkuje ve velkém množství, jsou peníze a technické inovace, děti (a také skutečné umění, ale to teď nechme stranou) to rozhodně nejsou. Nebylo by na čase znovu přemyslit systém, který vede k vlastní anihilaci jen proto, aby rostlo HDP? Je tato cesta k tvorbě početné kasty sterilních pracovníků opravdu tím rájem, ke kterému směřujeme a který jsme si přáli? A nedrží jiné kulturní okruhy ten kus pravdy, který my jsme už ztratili?