Je tomu právě sto pět let (1913), kdy byla v německém Ludwigshafenu zahájena průmyslová výroba amoniaku ze vzduchu Haber-Boschovým procesem. Lze s dobrým svědomím říci, že se jednalo o zcela přelomový moment novodobých dějin a podle řady kritérií byli Fritz Haber (1869-1934) a Carl Bosch (1874-1940) mnohem většími dobrodinci lidstva než kdokoliv jiný v posledních několika stoletích. V jejich době se sice už asi sedmdesát let vědělo o důležitosti dusíku pro výživu rostlin, zejména díky jejich krajanu Justu von Liebigovi, též i o tom, že dusík je v atmosféře přítomen ve velikých kvantech a k dispozici zcela zdarma, marně se ale pátralo po nějaké laciné a efektivní metodě, jak jej přeměnit v amoniak, popřípadě v dusičnany, pro rostliny využitelné. Doslova každý atom dusíku se v tradičním hospodářství třikrát obrátil, hnůj, močůvka i jiné organické zbytky se pečlivě rozvážely na pole, podporovalo se pěstování bobovitých rostlin, nesoucích na koříncích bakterie vzdušný dusík fixující, z dalekého Chile se pracně vozil ledek a guano. Přes všechnu snahu o hnojení i střídání plodin byly hektarové výnosy mnohem menší než dnes a nezřídka byl právě dusík limitující živinou.
Rutinní produkcí nitrátů „z ničeho“ podle Habera a Bosche se vlastně jakoby začal produkovat „chleba ze vzduchu“ naveliko. Připočteme li ještě dalšího německého vynálezce, Rudolfa Diesela, praotce motoru pro pohon traktorů a jiných zemědělských strojů, máme téměř všechny sloupy moderního zemědělství pod střechou. Po první světové válce byly německé patenty součástí válečné kořisti a Haber-Boschova technologie se rychle rozšířila po celém světě. Tehdy teprve se s definitivní platností podařilo zažehnat hrozící nebezpečí hladu a nechat usnout Malthusovy představy o zákonitém původu válek z přemnožování lidské populace. Ne že by snad dvě obrovské války v post-haber-boschovské době nevznikly, ale lidstvo se zejména díky těmto pánům namnožilo z necelých dvou miliard v době jejich patentu na současných sedm. Dnes se stal limitujícím faktorem při pěstování rostlin fosfor, který se takto „zázračně množit“ nedaří. Hypermarkety nicméně přetékají potravinami a problémem řady světových regionů už je jen obezita.
Haber i Bosch vedli dobové životy praktických chemiků a průmyslníků a do lecčeho se během svých životů v pohnutých časech poněkud namočili. Jejich svatořečení by velmi oponovali i ochránci životního prostředí, protože proces kontaminace pitné spodní vody dusičnany a eutrofizace řek, jezer a moří byly do té doby jevy neznámými. To, co bylo kdysi úzkoprofilové a vzácné, se stalo náhle levným a přebytkovým, tak jako v průběhu civilizačního procesu leccos, od oděvů až po informace. Není náhodou, že Haber se zabýval i problémem průmyslového získávání zlata z mořské vody, což se mu naštěstí nepodařilo. Ač v kalendáři den svatých Habera a Bosche nenajdeme, měli bychom se na ně při pojídání příští housky přece jen na chvíli rozpomenout.