Pod slovem „autodomestikace“ se rozumí pozoruhodná skutečnost, že člověk vykazuje některé rysy svých vlastních domácích zvířat. Celou záležitost nejvíce zpopularizoval známý rakouský etolog Konrad Lorenz, ač na některé její aspekty upozornil už Charles Darwin a další autoři. Co vlastně všechno člověka s jeho domestikanty spojuje? Jsou to znaky, které odlišují domácí formy od jejich divokých předků, třeba čuníka v chlívku od kňoura v lese: relativně chabé svalstvo a sklon k ukládání tuku, zkrácená obličejová část lebky a gracilnější kostra, zejména pak méně mohutný čelistní aparát. Dále schopnost živit se téměř jakoukoli jen trochu vhodnou potravou, snášet se se sobě podobnými na malé ploše a mnohem více se rozmnožovat, hypertrofovaná sexualita a malá vybíravost ve volbě pohlavních partnerů. Člověk je také ze savců nejvariabilnější, jak v rámci jedné populace, tak celosvětově – i v tom jej dohoní a předčí pouze jeho domestikanti.
Potíž je ta, že člověka v „divoké“ formě dnes samozřejmě nikde nemáme, i nejprostším způsobem žijící lovecko-sběračská etnika mají už autodomestikační příznaky také. Lidé vykazují typické příznaky domestikantů jen ve srovnání se současnými lidoopy a je tudíž jasné, že proces autodomestikace začal velmi dávno a spadá v zásadě nějak v jedno s procesem polidštění vůbec. Jakýmsi způsobem jsme „sami sebe zdomácněli“. Je také jasné, že civilizační proces některé z autodomestikačních znaků přímo vyžaduje – třeba schopnost snášet se v městech, jejich fabrikách, úřadech a školních třídách, na malé ploše jako domácí králíci v kotci (zkusme zavřít deset divokých na podobnou plochu a hned uvidíme, jak budou létat chlupy a možná i téct krev). Lorenz si před lety tento „civilizacotvorný“ aspekt mnoha lidských autodomestikačních rysů neuvědomoval: obézní měšťák, krotce blekotající nad šálkem bílé kávy, se mu jevil jako politováníhodný invalida srovnatelný s těžce se kolébajícími obézními domácími husami či růžově kyprým domácím vepříkem.
Některé výše uvedené autodomestikační znaky, třeba sexuální nevybíravost, se nám mohou zdát u člověka nevěrohodné, zejména vidíme-li, kolik našich bližních si nemůže žádného partnera najít, nezřídka po celý život. Kdo však někdy choval skutečně monogamní volně žijící živočichy, třeba velké papoušky, dobře ví, jak je neuvěřitelně obtížné sestavit pár, které by si skutečně „rozuměl“ a zdárně se ve voliéře množil. Pokud bychom zavřeli do těsné klícky dva lidi opačného pohlaví, to by v tom čert, abychom se do roka nedočkali roztomilého mláďátka.
Možná bychom se měli na naše domestikanty podívat laskavějším okem než obvykle – mají s námi více společného, než by nám bylo milé.