„Cítit se jako bangladéšské dítě na potravinářském veletrhu“, říkalo se kdysi. Ono i v tom Bangladéši už patrně není jak bývalo a jídla je tam víc, byť na evropské přejídání ještě ne. Nespočívá civilizační proces mimo jiné i v tom, že něco, co bývalo drahé a bylo toho málo, je náhle laciné a pro všechny? Za renesance býval cukr, tehdy jen třtinový, vzácná pochoutka či lék pro feudály a nejbohatší měšťany, ti chudší sladili medem a ti úplně chudí mohli žvýkat tak nanejvýš „sladké dřevo“. Koncem 19. věku už si mohl každý chalupník urazit do své ranní cikorky kousek cukrové homole a dnes je ho tolik, že jíst sladkosti je bezmála společenská potupa a vrchol nezdraví, nejvyšší etáž společnosti jí opět lebedu, ale ze specializovaného bioobchodu.
Na internetu je dnes obžerné množství všech možných informací, obrázků, filmových záběrů a kdoví čeho ještě, jako na obřím jarmarku, jehož stoly se prohýbají pod tíhou nabízených produktů. Chcete vidět, jak vypadá libovolný člověk, zvíře, rostlina, památka, krajina? Stačí párkrát kliknout...Kdyby mi bylo o třicet méně a znovu jsem připravoval svou přednášku o mimetismu a ochranných a výstražných zbarveních v přírodě, našel bych na Pinterestu a Youtubu tisíce a tisíce krásných barevně fotografovaných či filmovaných příkladů a celý výklad by se změnil v obrovskou pestrou šou výjevů, které kdysi viděli v nitru pralesů jen nejstatečnější cestovatelé a v optimálním případě o tom stačili napsat do svých knih, které si bylo možno opět při troše štěstí vypůjčit ve velkých světových knihovnách. Dnes bych musel mít k podobné práci tým mladých spolupracovníků, kteří s internetem vyrostli a umějí všechny potřebné fígle podobně, jako se naše generace biologů orientuje řekněme v lese či pralese. Brzy bude možno určit libovolný živý druh či každou jen trochu významnější stavbu jen zadáním fotografie, o lidských obličejích nemluvě.
Staří zkušení klasičtí filologové bývali u vážnosti, neboť přečetli, často vícekrát, celý starořecký či antickolatinský textový korpus a mohli často z paměti vyjmenovat všechny výskyty nějakého neobvyklého slova – už dávno tohle umějí textové vyhledávače. S některými svými juvenilními schopnostmi, kdy jsem si půjčil do klementinské studovny nějakou špatně dosažitelnou knihu a prakticky si ji za ten jediný den zapamatoval, bych dnes už oslnil málokoho. Není nedostatkových knih (zatím, až cenzura dále postoupí, zase budou) - jen absurdní autorský zákon, chránící texty i obrazy sedmdesát let od smrti autora, dnes brání naprosté prostupnosti v tomto směru. Známe-li anglické názvy medicínských symptomů, udělá nám internet lepší diagnózu než průměrný lékař „obvoďák“. Tvrdívá se, že za rok dnes vznikne více textů než za celé dějiny člověčenstva řekněme do roku 1990. I pokud je to snad přehnané, je jasné, že texty, jichž je více než cukru ze všech cukrovarů světa, se prakticky dusíme (když kanovník Kosmas sepisoval svou kroniku, bylo to cosi vzácného). V tomto množství, naředěném a nafouknutém spíše jako řídká nasládlá šťáva, je obtížné či spíše nemožné se pomocí sebelepších vyhledávačů smysluplně vyznat. Slyšel jsem o půvabném pokusu napsat počítačem divadelní hru, s příběhem vyextrahovaným z divadelních představení a filmů, které jsou na síti. Vždy se v ní začalo nejpozději do pěti minut kopulovat, protože většina filmů je pornografická.
Byli jsme kdysi vychováváni v tom, že dobře napsaná vědecká práce je cosi, co nikdy neztratí svou cenu. Ve faunistice či archeologii možná, ale ve všech „dynamických“ oborech má životnost tak dva až tři roky, pak zmizí kdesi v minulém nenávratnu jako lísteček mechu rašeliníku v rašelinném podloží močálu. Něco jako individuální svéráz u prací s mnoha autory, jak je dnes obvyklé, zcela zanikne. Vše bude opět víceméně anonymní, jako obrazy středověkých malířů. Počítačově generované básně či povídky lze už vidět běžně, brzy dojde i na romány. Literáti jsou dnes v situaci špičkových počtářů v době prvních kalkulaček. Zatímco kdysi mohl být pasáček vepřů, násobící z paměti pětimístná čísla, povýšen řekněme do funkce vedoucího účtárny francouzské armády, dnes by se uplatnil tak nanejvýš v kabinetu kuriozit. Podobně, jako se drží zahrádkaření i v době velkoprodukce zeleniny, jistě i literatura a čtení knih nějak marginálně přežije, ovšem většina populace záhy neporozumí zašmodrchanějšímu textu a neudrží se u delšího. Ruku na srdce – také si nečtu Iliadu v originále a celou.
Stále více lidských dovedností, kdysi elitních, se podařilo „zmechanizovat“. Už v první světové válce by kulometník s mašinkvérem pokosil celé hejno Achillů a Hektorů, už stará píseň o kralevici Markovi praví, že zemřel poté, co uviděl prvně střelnou zbraň: „Je konec všemu junáctví..“, řekl prý smutně, zalezl do své jeskyně a vypustil duši. V říši ducha je tomu nejinak. Možná ještě nejdéle bude živých lidí potřeba k sociální práci a psychoterapiím, o něž stále roste zájem (člověk má problémy buď existenční, nebo existenciální), ale jistě jsou už v zásobě či na cestě programy pro chlácholení, psychoanalýzu a jiné typy dušpastýřství. Celá civilizace se mění v jakousi Teilhardovu noosféru, víceméně propojenou, a my v ní nejsme o moc více než bílé krvinky v našem těle. Známe aspoň jednu z nich podle jména? A to, co napíšeme, pokud to nějakým zázrakem přežije, zalito do syntetické pryskyřice či ve sbírkách katedry paleoinformatiky, bude tak nanejvýš bizarním svědectvím o úplně jiných dobách, asi jako obchodní dopisy starého Sumeru...