Je zajímavo si uvědomit, že ač svou podstatou nepochybně savci, prohlásili jsme rysy, které nás s ostatními spolusavci spojují, za nekulturní: vzájemně očichávání, neřku-li olizování, tělesné dotýkání, pocení, moč, pachy, natož třeba válení v bahně, ba cosi podezřelého vidíme i na kojení a mateřském mléce, i porod se nám zdá brutální a nechutný. Naším estetickým ideálem jsou kupodivu ptáci, ač nám evolučně mnohem vzdálenější: pokud možno bezkontaktní, bezpachoví, neupocení, bedlivě udržující svou „personu“ a vždy upravení jako ze škatulky, komunikující jenom opticky a akusticky, stále se prezentující tokem, zpěvem či poskakováním, bez podezřelého světa pachů a vůní, bez plodové vody, slz a mléka, bytosti, jejichž líhnutí z vajíček by se dalo promítat i ve viktoriánském dívčím internátu. I dobový ideál neexistence rozdílu mezi pohlavími a společné péče o monogamní rodinu je vzat mnohem spíše řekněme od hmyzožravých ptáčků – sýkora a sýkorák se vzhledem ani činy neliší. Někdy mám dojem, že ve velkochovech prasat mučíme své vlastní savectví a že týrání prasat a lidí v téže kultuře bývají obvykle v nepřímé úměře – velkovýkrmna Gigant v Třeboni vznikala zcela paralelně s rozpouštěním jáchymovských lágrů, naopak množství šťastných domácích prasat pobíhajících v kavkazské Svanetii ukazuje neradostnou perspektivu, která Svanetovi hrozí, padne-li do rukou členům znepřáteleného klanu (věc je psychoanalyticky ještě znepokojivější: jakou symbolickou úlohu hrají inferna velkochovů obecně? A nestojí náhodou říše tím, že mají své „komory hrůzy“ i pro lidi, aspoň nevelké? I Spojené státy se z tohoto důvodu nemohou odhodlat rozpustit věznici Guantánamo, ač se o tom často mluví...Evropa jako jediná podobné komůrky nemá a je otázka, jak dlouho se udrží...málokterá myšlenka je tak znepokojivá.)
V našem slovníku je sex, namlouvání a „balení“ od nepaměti přirovnáváno k lovu a predaci: „lovit“, „vyhlédnout si kořist“, „vlci sexuálních pralesů“ (i Karkulka , „Petit Chaperon Rouge“, byla v původní Perraultově verzi dívenka již dospívající, v grimmovské variantě na ni vlk číhá nelogicky pod peřinou, ač by ji mohl zhltnout hned za dveřmi), nemluvě o četných folklorních písních o myslivečcích, křepeličkách a laňkách. Láska a predace jsou jaksi zaměnitelné, leckoho bychom láskou snědli... Aristoteles se zamýšlí nad tím, zda liška chytá zajíce proto, že je tak miluje, nebo proto, že je tak nenávidí. Jeden z mých přátel-nebiologů mne nedávno přivedl na myšlenku, zda mezi kořistí a predátory v přírodě neexistuje cosi jako jednota a harmonie. Ač současná biologie zakazuje takto myslet, přesto se často jeví, že zajíci, srnci či gazely potenciální predátory provokují, téměř masochisticky kličkují těsně před nimi a mají z toho jakýsi sportovně-existenciální zážitek, cosi zjevně libidinózního. A mají snad něco zvráceně-libidinózního i z ulovení a dostižení, drcení a požírání? V podarwinovských časech je zakázáno se takto ptát, ale neozřejmují nakonec všechny ty černobílé ocásky, obřitky a kresby na análních partiích kořisti potenciálního požíraného jeho predátorům? Vysvětlení vnitrodruhovou komunikací je často značně nepřiléhavé, zejména, kdyby přinášelo velký hendikep vůči požírači, jako že přináší. Není živá příroda v některých aspektech víc freudovská než darwinovská? Takové BDSM-rejdiště?