Jako konvergence čili sbíhavý vývoj se označuje nápadná podobnost některých blíže nepříbuzných živočišných či rostlinných forem mezi sebou: delfín, tuňák i vymřelý ichthyosaurus jsou si nápadně podobní tvarem těla i způsobem života v moři, ač každý z nich patří k jiné třídě obratlovců. Cykasy nápadně připomínají jim zcela vzdálené palmy, australské vakoveverky své jmenovkyně ve zbytku světa atd.. Parádním příkladem, který nechybí v žádné učebnici, je tasmánský vakovlk a jeho podoba s vlkem, žijícím ovšem na severní polokouli. Toto zvíře naštěstí již vyhynulo a nebude do budoucna nikoho mást a zneklidňovat. Stačí si prohlédnout jeho obrázky či pustit nečetné filmové záběry, abychom nevycházeli z údivu. Jistěže je zde i řada rozdílů: vakovlk byl tygřím způsobem pruhovaný, měl onen typický vak, zcela jiný hlas a v nebezpečí dovedl údajně odskákat po zadních jako klokan. Kolik podobností a kolik rozdílů musí něco být, aby to bylo něčemu podobné? Vždy je možno poukázat na nějaký rozdíl, který máme za zcela zásadní a principiální. Úplně totožná je totiž každá věc jen se sebou samou.
Když pozorujeme dnešní stav EU, někdy se vtírá myšlenka jisté podobnosti se „Sovětským blokem“ v jeho pozdních fázích, kdy už ztratil počáteční rozběh i zločinnost a „čekal na Godota“. Také se jednalo o úzce provázané společenství formálně víceméně samostatných států se spoustou národů, ba i jednotlivé republiky Sovětského svazu byly na papíře samostatné. Dnes se také jedná o pozdní a „ustáté“ stádium určitého společenského systému, spoutané spoustou předpisů, působících sice stabilitu, ale zároveň i jisté zkamenění. Také se mezi vládnoucími vrstvami šíří zakrývané obavy a strach ze změn, protože tuší, že by vedly k destrukci dlouholetého stavu, rovněž se pořádají nekonečné porady, z nichž vzchází krom obecných deklarací jen málo. Také je značná část glóbusu chápána jako protivníci nebo alespoň země potenciálně podezřelé, o nichž je vždy v médiích třeba referovat, jak blízko jsou už rozpadu a co se jim zase nepovedlo. Pokud někdo na tuto skutečnost poukáže, také je mu odpovězeno, že zuří nelítostná ideologická válka a proto je nutno i v tomto aspektu nepřátele dohonit a přetrumfnout (nevolali jsme kdysi: „nejsme jako oni!“?). Také se šíří jistá nedůvěra k oficiálním médiím a zároveň jsou ve společnosti určité „posvátné nauky“, o nichž se nesmí pochybovat. Jistě, je zde i mnoho rozdílů: volné cestování, dostatek, ba přebytek všeho zboží, pořádání skutečných voleb, internet, neschopnost vlastní obrany oproti někdejšímu militarismu, oplocení nikoli kvůli útěkům poddaných, ale proti imigrantům atd.. Někdy mám dojem, že staří lidé musejí zemřít zejména proto, že toho příliš pamatují, a nesnesitelná tíha vzpomínek je v posledku strhne pod zem. Když občas nemohu spát, kladu si znepokojivou otázku: Kolik společných rysů musí mít dnešní Evropa, aby se výrazněji podobala někdejšímu „Sovětskému bloku“? A kolik jich musí mít, aby dopadla jako on?