Představa, že zlý vlk, negativní hrdina z hanebné historky o Karkulce, mezi námi v kvantech žije a nechává si posluhovat a vydržovat se, není pro většinu z nás úplně běžná. Ve skutečnosti byl mnohem rafinovanější, než jsme kdy pomysleli. Správně tuše, že otevřená konfrontace s lidmi v posledku nedopadne dobře, začal se před zhruba patnácti tisíci lety mezi nás vtírat a výsledek je naprosto ohromující. Dá se říci, že psi, zejména rozmanitá luxusní plemena typu pekinézů, maltézů či papillonů, představují rafinované trpasličí, parazitické a mimetické formy vlků, naprosto geniálně napojené na lidskou společnost. Na rozdíl od jiných domestikantů, jejichž život je většinou krátký a trudný, dokázali napíchnout „citový kanál“ mezi rodičem a dítětem a to jim zajistilo celoživotní bezstarostnou existenci, aniž by museli dělat či produkovat cokoli - „použitá“ nosnice vezená do kafilérie by jim mohla věru závidět. Něco však produkují přece: spouštějí vhodné emoce péče a ochrany už svým vzhledem, který přesně odpovídá Lorenzovu „schématu mláděte“ s krátkou obličejovou částí, relativně velkou hlavou a velkýma očima. Takovýto pejsek-děťátko se k tomu přiměřeně i chová v kombinaci něžné příchylnosti a sem tam nějaké roztomilé lumpačiny. Zatímco zaběhnutý rotvajler už páníčka najde jen stěží a v nejlepším případě doskomírá v nějakém útulku, zaběhlá čivava stěží dojde na nejbližší roh. Je jistě pravda, že v naší společnosti je příchylnost ke psům dovedna do bizarního extrému, ale fenomén psích mazlíčků je ve skutečnosti prastarý – měl je starý Řím stejně jako starý Egypt či aztécká říše, nejedná se tedy o nějakou ryze novodobou dekadenci. Je vlastně divné, že největší domácí miláček lidí povstal z takovéto šelmy, ne z nějaké odolné středně velké opice, třeba některého makaka...
A že jsme si to všechno sami způsobili umělým výběrem? To je jistě pravda, ale on ten umělý výběr, zejména na „roztomilé“ rysy ve vzhledu či povaze, není tak úplně vědomý. Je tak úplně náhoda, že německé bílé prase je velké, růžové, modrooké a s plavými štětinami, zatímco vepřík vietnamský je menší, tmavší a má oči mandlové? Zdá se, že vlkům, živočichům dosti inteligentním, jsou renegáti z vlastních řad předmětem divoké nenávisti, aspoň je, kde mohou, zabíjejí a žerou. Jednou jsem viděl v pražské zoo koloritní scénu, kdy se návštěvnice s čivavou na vodítku přiblížila k vlčímu výběhu. V nazelenalých očích zaplál běsný hněv nad zakrslíkem, který je pro kus psího sucharu schopen devótně lízat ruku dědičného nepřítele. Bylo patrno, že nebýt masivního plotu, čelisti by brzy cvakly a zrádce doskučel. Od lidí lze očekávat jen ránu z pušky nebo zavření do ohrady, ale tohle z vlastních řad....!