Z jistého úhlu pohledu je Portmannův postřeh o tom, že živé bytí je sebestředné nejen geneticky a reprodukčně, ale zejména sebeprezentačně, sice velmi pravdivý, ale ne tak úplně potěšitelný. Pokusme se však na celou věc dívat nikoli jako na něco trapného a odpudivého, ale naopak vesele roztomilého, asi jako bychom s pobavením a smíchem sledovali, kdyby se nám plži pokoušeli stavět v zahradě pomník. Jak se všichni neustále nafukujeme, cpeme do popředí, snažíme prosadit, ač, „objektivně“ zhodnoceno, nejsme vlastně nic moc, s jakým zaníceném svá obolavěná a hypertrofovaná ega neustále omýváme, strojíme, líčíme, krmíme, posilujeme dietami, vitamíny a stopovými prvky, jak se trénujeme a vzhlížíme před zrcadly! Baví se tím olympští bohové v prázdných chvílích mezi smilstvem a sváry? Portman zcela správně konstatuje, že tento fenomén (i on sám se velmi rád sebeprezentoval v médiích, tehdy ještě málo upadlých) se zdaleka neomezuje jen na lidi: jak se všichni ti tetřevi, slavíci, ropuchy zelené či cvrčci neustále natřásají, poskakují, skřehotají, chrčí, cvrčí, trylkují, roztahují, kolik hodin si probírají peří, leští chitin a kdoví co dalšího! Rostliny jsou v tomto směru trochu decentnější, prezentace jejich květů jsou statické, doprovázené většinou jen vůněmi, ne chvěním a řevem (minerály jsou proti nám živáčkům jaksi stydlivé a skromné, skrývají své drúzy kdesi v hloubce hor). Okolnost, že větší část tohoto sebepředvádění je vázána na pohlavnost a imponaci v rámci ní, poněkud zahaluje, že třeba u kolektivně tokajících rajek či i tetřívků je vynikání v samčím kolektivu důležitější, než skutečné zanechání potomstva (z řekněme padesáti rajčích samců na stromě kopuluje pouze ten jediný, centrální, ostatní mu, často doživotně, jen „asistují“).
„Bavme se o něčem zajímavém, třeba o mně! - v úvodu vám zejména musím říci, že ze všech mých ctností nejvýraznější je pokora...“ Pokora, navzdory očekávání, není chtěná uťápnutost, ale realistické zhodnocení vlastních možností, které bývají většinou mnohem skromnější, než se nám jeví. Jsme i s tetřevy a svlačci vlastně chumáčky opovážlivosti, urputnosti a odhodlání, též radostně veselé sebeprosazovací (a u nás lidí i sebereflektivní) trapnosti. A dobře tak. Ale při bližším pohledu také nahlížíme, že je stejně dobře, ne-li lépe, že záhy vyvaneme a nezůstane po nás stopy – ta zmizí po motýlech už to samé léto, po literátech trochu později, po krvavých diktátorech za několik tisíciletí taky. Asijští mudrci to věděli už dávno, u těch evropských vždy zbývala aspoň nějaká obranná linie ega, třeba Jungovy teze o individuaci. To, že po nás bude pokoj a uleví se nám, že jsme nebyli až tak klíčově důležití, nenesli jsme nebe jako Atlanti, naše pýcha byla darmá a teď se nadšeně a bolestně budou nějako dobu nadouvat zase jiní, není vůbec špatná zpráva...