Často dnes mluvíme o tom, že nastává doba „postfaktická“ - co to vlastně znamená? Je dobře si uvědomit, že latinské slovo factum je odvozeno od slovesa facere, činit, dělati, tedy faktum je něco „učiněného“, či „udělaného“, ve vědecké praxi třeba v laboratoři učiněného námi samými. Pan Vaňous jako takový faktum není, spíše fenomén. Jeho hodnota řekněme krevního tlaku či obsahu glukózy v krvi ovšem už faktum představuje, obě čísla povstala naší víceméně sofistikovanou laborací s Vaňousem, procesem, který je třeba se naučit a dobře umět. Mají určitý specifický význam – o tom, zda třeba Vaňous umí algebru, nevypovídají nic. Vědcům tento pohled na svět bývá většinou samozřejmý, či by aspoň být měl (i zachycení nějaké události do slov už je aktem interpretace, vypravování není událost sama, ale také „faktum“). Nemůžeme si ani říci, že o nějakém jevu, řekněme o kosech či punkerech, budeme jenom „sbírat fakta“, která potom nějak vyhodnotí budoucí generace – zaručeně se ukáže, že budoucí věky by si přály znát fakta zcela jiná, podobně jako třeba v kronikách Cortésova tažení do Mexika chybí většina toho, co by si dnešní etnografové či sociologové přáli vědět, zato je podrobně zachyceno, kolik a jakých koní výprava měla a kde všude páter Olmedo sloužil mši.
Lid si zcela mylně představuje, že fakta jsou ve světě jaksi sama o sobě, podobně jako kámen ležící u cesty, což je hluboký omyl. Řekněme válka v Sýrii je velmi komplexním fenoménem, to, co z ní ovšem to které médium vybere, popíše a zobrazí, je už „faktum“, něco učiněného námi a představeného světu k věření či pohoršení. To, že řekněme dnes běžel po jedné ulici v Damašku toulavý pes a značkoval všechny rohy, bude sotva vybráno, ač je to „také pravda“, zatímco dětská tělíčka roztrhaná bombou jsou pro média to „pravé ořechové“. Od vybírání k dobarvování faktů už je jen krůček – řekněme, že i histologické preparáty se už barví více než sto padesát let. Pokud žádná školka právě vybombardována nebyla, je některá z bojujících frakcí v pokušení něco takového vyfabrikovat, pár kanystrů červené barvy se vždycky najde - „oni“ by toho jistě byli schopní a snímek, který internetem obletí svět, jen přispěje k jejich spravedlivé porážce...Vždyť boj absolutního dobra s absolutním zlem dostoupil svého vrcholu a pro „naše“ vítězství je každý prostředek dobrý. Poslední bitva vzplála... V době fotoshopů už ani není nutné nic zinscenovat, „nová fakta“ vyvstávají přímo pod našima rukama v počítači. Ti, kdo ještě před pár lety nadšeně kázali o „sociální konstrukci reality“, jsou dnes ze stavu věcí zděšeni, zejména proto, že to v převážné většině nejsou oni, kdo „sociální realitu“ konstruují, tak, jak by podle jejich vkusu „být měla“.
Pamatuji si na ten šok, když se mnou newyorská podzemní dráha v roce 1985 poprvé vyjela na viadukt nad Bronxem a já uzřel všechnu tu mizérii, kterou jsem vždycky míval za zinscenovanou v moskevských propagandistických ateliérech. Oproti starým „výběrovým“ dobám je dnes možno žít v názorových „bublinách“ po celá dlouhá léta, protože nic nebrání tomu, zastávat jakkoli bizarní stanovisko: že nevěříte, že trpaslíci užírají v našich spížích? My vám to ozřejmíme! Eventuální „ministerstvo pravdy“ v tomto kolektivním šílení mnoho neřeší...