Je každému banálně známou pravdou, že náš organismus má značnou schopnost reparace – odřené koleno se zahojí, rozříznuté bříško prstu sroste. Moderní medicína má autoreparační snahy našeho organismu tendenci podceňovat a dělat za něj pokud možno všechno sama, jako hyperprotektivní rodič za dítě či ještě spíše automechanik za osobní vůz, jemuž se rozbitý motor také sám nevyhojí. Celá řada živočichů má sebereparační tendence mnohem větší, než jaké známe od sebe samých. U obratlovců asi vedou čolci a mloci: doroste jim uříznutá noha nebo ocásek, ba i vyloupnuté oko – kam se na ně hrabeme (ale i u lidí se občas projevuje tendence vytvořit  po odříznutí posledního článku prstu na tom předchozím aspoň rudimentární nehtík, článek sám ale už nedoroste). A co teprve takové ploštěnky – těm doroste i uříznutá hlava, něco, o čemž se mlokům ani nesní. Že snadno regenerují rostliny, kdy z kousku stonku či kořínku, ba i listu u mnohých dopěstujeme rostlinu celou, je známo zahradníkům už po věky.


Celý fenomén je ale mnohem obecnější a vyskytuje se i v anorganickém světě i nejrůznějších komplexních společenstvích včetně lidského. Už Louis Pasteur pozoroval, že poškozené krystaly, vložené zpátky do „matečného louhu“, tj. roztoku téže látky, se po čase samy od sebe „zhojí“.  Vypálíme-li malou část pralesa, poměrně rychle se mýtina zase zacelí, vypálíme-li jej ovšem velkoplošně, už se do původní podoby sotva vrátí. A co teprv lidský svět! Kolikrát už se rozvrátila a zase „zvetila“ za posledních pět tisíc let třeba společnost egyptská nebo mezopotámská! Je ovšem pravda, že kdyby některý z faraonů Staré říše dnes přišel do svého bývalého království, sotva by poznal, že je ve vlastní zemi: města vypadají zcela jinak, jazyk a písmo také, ba i většina plodin na polích a v zahradách se změnila – snad jen ten Nil by jej nenechal na pochybách. V roce 1945 se zdálo, že se válkou zničené Německo už nikdy nevzpamatuje a je ztraceno na věky. Dnes jsou opět Berlín, Frankfurt i Hamburk na svých místech, byť vypadají výrazně jinak, a po vstupu řekněme do pekařství se nezdraví „Heil Hitler!“ ale „Guten Tag!“, i množství druhů chleba by asi pamětníka překvapilo. Nejen země a města, ale i celé národy mají schopnost opět zregenerovat, někdy srovnatelnou s už zmíněnými ploštěnkami. Pobaltské národy poté, co se jejich zemí přehnala sovětská, nacistická a opět sovětská moc, přišly téměř o celou svou intelektuální elitu – za dalších padesát let kupodivu zase zregenerovala, jako odříznutá hlavička. U nás se po Bílé hoře událo vlastně totéž, jen celá vzpomínka leží hlouběji v minulosti a restituce trvala déle. Naopak třeba někdejší britský pokus vyvážet těžké kriminálníky do Austrálie ukázal, že i „temný“ pól společnosti nelze vyhubit – přestupníci se tam kdesi v dálce začali měnit ve společnost normálně funkční, zatímco doma na ostrovech „vstali noví kriminálníci“. Svět se v malém i velkém samoopravuje.