Lidské vnímání má vrozenou tendenci každý z aspektů nás obklopujícího světa chápat a prožívat podvojně, jako dvojici protikladů (pokrokový × reakční, užitečný × škodlivý, zděděný × naučený, horký × studený atd.). Tyto protiklady jsou prožívány jako kvalitativně různé, a mají proto tradičně i rozdílná jména a jsou pokládány za cosi neslučitelného, zcela a úplně opačného. V indoevropských jazycích, zejména těch starobylejších, je však řada příkladů, kdy jedno slovo původně označovalo oba konce polárního páru: lat. altus – vysoký i hluboký, praestigium - mámení i proslulost, řec. farmakon – jed i lék. Jen velmi zřídka se v současných jazycích vyskytují střechové pojmy, které zahrnují oba členy polárního páru, řekněme „bankovní operace“ - že je zcela jiný zážitek z konta vybírat a na konto ukládat, není třeba nikomu vysvětlovat. Máme pak snahu se k jednomu z protikladů přimknout a prohlásit jej za žádoucí, správný, popř. i jediný skutečně jsoucí a druhý pociťovat jako špatný, odpudivý, hodný vyhubení či dokonce vůbec neexistující.
Polární rozlišování různých aspektů světa pojmovými páry není zavádějící samo o sobě, jinak vnímat a myslet ani neumíme, jen si je třeba být této skutečnosti vědom. Kamenem úrazu se však stává v okamžiku, kdy podceníme vznik těchto polárních kategorií naším vnímáním a naším rozvrhováním pojmů a pokládáme je za světu bytostně vlastní. I filosofie a věda se na tomto způsobu smýšlení podílejí. Často bývá zvykem jednomu z těchto polárních pojmů přisoudit ontologický status a pomocí něj vysvětlovat ten druhý jako transformaci či nedostatek prvního: zlo jako nedostatek dobra ve smyslu „privatio boni“, altruismus jako rafinovanou transformaci egoismu atd.. Některé z těchto koncepcí pronikly i do klasické fyziky – v komoře je tma, protože je tam málo fotonů, nikoli snad proto, že je tam mnoho „skotonů“ (hypotetická nejmenší částečka tmy podle řeckého „skotos“ - temný“).
Problém je zčásti i v tom, že naše pozornost je jednobodová, což velmi ztěžuje chápání obou polarit „panoramaticky“, neřku-li nahlédnout, že obě mají ve světě své oprávněné místo a jsou nějak „cenné“. V životě euroamerické kultury se přítomnost obou členů polárních párů v politice řeší parlamentarismem, ovšem ti, kdo jeden z nich zastupují, myslí značně jednostranně a pokud by dostali volnou ruku, jako u nás roku 1948, vehnali by zemi do katastrofy. Pokud by někdo podržoval v mysli a podle potřeby střídavě aplikoval obě součásti polárního páru, chápalo by se to jako „neprincipiálnost“, ne-li „asiatská lstivost“. Se stoupajícím znepokojením vidím, jak se v našem i evropském veřejném prostoru stále víc polárně vyhrocují diskuse a brzy už nebude více možno zaujímat nějaké rozumné a nezaslepené stanovisko. Mediální krajina začíná připomínat neblahá třicátá léta 20.věku. „Tak řekni jasně, jsi pro Mongoly, nebo proti nim!?“ Přemýšlím, kdy a kam se z této kolektivní posedlosti stáhnout....