Komu zapálit aspoň malou svíčku
Na to, jak důležitý fenomén označuje, je slovo „ambivalence“ (Ambivalenz) velmi mladé a knižní, vymyslel a zavedl je v roce 1910 úspěšný švýcarský psychiatr Eugen Bleuler, Jungův učitel a autor řady klíčových psychiatrických pojmů, mimo jiné výrazu „schizofrenie“. Právě pro ni měl výskyt ambivalentních myšlenek, prohlášení i konání za typické. Etymologie slova je latinská z ambo – oba a valere – platiti; a v praxi znamená, že dotyčná osoba pociťuje k téže věci zároveň protichůdné city, řekněme, že někoho souběžně miluje i nenávidí a tím se dostává do vnitřního napětí a podivností v jednání. Časem se ukázalo, že jakkoli u schizofreniků bývají ambivalence proti průměru populace obzvlášť „masitě“ vyvinuty, jde o cosi všeobecně lidského, ba se dá říci, že v typickém případě je náš vztah k čemukoli a komukoli aspoň lehce ambivalentní. Dobře je to vidět zejména v jednání malých dětí, které mají dosud jen malou sebekontrolu a sebereflexi. Maminku láskyplně pusinkují, ale když se protiví jejich záměrům, neváhají ji zlobně plácat či jí udělat zuřivě-zoufalou scénu. Podobně milují a hýčkají oblíbená zvířátka, ale občas mají tendenci jim ubližovat.
Celý esej si můžete stáhnout zde: