Stačí si několikrát hlasitě přeříkat Havlovu maximu o tom, že „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, abychom pocítili, z jak vzdálené a jiné doby tento výrok pochází. Zajisté je láska nějakým způsobem v hloubce silnější a odolnější než nenávist a v posledku vždycky nějak pomalu přeroste všechny trosky vyprodukované nevolí jako mech či travnatý pokryv, ale je rovněž jasné, že jde o proces pomalý, asi tak ve stylu alpinského vrásnění. Potíž je ta, že oba členy polárního páru pocitů a konání lidi nějak těší, ať už všechny, nebo aspoň některé (milovat – nenávidět, dárky dávat – dárky dostávat, pracovat – lenošit, zvířata chránit – zvířata střílet, odpouštět – mstít se atd.).
Určité archetypální obrazy se opakovaně vynořují u zcela vzdálených národů a jsem vždy znovu a znovu fascinován folklorními analogiemi zcela vzdálených etnik. Pokud u syžetu berberské pohádky, naprosto připomínajícího grimmovskou Perníkovou chaloupku ještě snad lze v divoké fantazii uvažovat o migraci námětu v rámci západního palearktu, další příklad už je zcela nade vši pochybnost...
„Cítit se jako bangladéšské dítě na potravinářském veletrhu“, říkalo se kdysi. Ono i v tom Bangladéši už patrně není jak bývalo a jídla je tam víc, byť na evropské přejídání ještě ne. Nespočívá civilizační proces mimo jiné i v tom, že něco, co bývalo drahé a bylo toho málo, je náhle laciné a pro všechny? Za renesance býval cukr, tehdy jen třtinový, vzácná pochoutka...
V Hugově Chrámu Matky Boží v Paříži říká klerik Frollo s pohledem na tištěnou knihu a katedrálu: „Toto zabije toto“ - knižní slovo nahradí „Bibli prosťáčků“ v kameni a vyobrazeních, jejich „Basic Christian“ v piktografické podobě. Dnes asistujeme právě opačné metamorfóze...
V září 2020 nastoupila v našich zemích druhá vlna koronaviru, už s mnohem menší vážností průběhu i úmrtností, srovnatelnými zhruba se zavilým kmenem chřipky, ale s nemenší rychlostí šíření než při té jarní (vývoj není překvapivý, úspěšný parazit je ten, který hostitele téměř nepoškodí, ale také je otázka, zda se nejedná o důsledek skutečnosti, že populace je teď mnohem víc „protestována“). Naprosté ochromení a atomizace společnosti, které bylo naordinováno na jaře, už nelze do detailu opakovat...
Nedávno jsem přečetl všechny díly Masarykova spisu Rusko a Evropa, tedy jeho českého překladu (originál je německý). Po více než sto letech je to prapodivné čtení. Masaryk byl nepochybně muž učený, pilný a intelektuálně poctivý, ale v něčem jde z jeho způsobu myšlení hrůza...
Není nezajímavo si uvědomit a zopakovat, které myšlenky jsou v dnešním světě „zakázané“ a nesmějí se svobodně ventilovat – v typickém případě nenásleduje hned uvěznění, ale veřejný mobbing zcela jistě...
Nic se v současné době tolik necení, jako když se člověk „vzbouří“ proti Osudu a provede či má něco, co by za běžných okolností učinit či mít nemohl – kvadruplegik skáče o tyči, dva homosexuálové mají dítě, oligofrenik získá univerzitní diplom. Patří k tomu samozřejmě i zdárné přežívání těch, kdo by za běžných okolností byli zasvěceni smrti...
Přítomná doba představuje asi naprosté pesimum odvahy, kterou euroamerická společnost kdy ukazovala a měla. Mívala jí hodně, někdy i příliš, jak se ukázalo za obou světových válek – právě v abreakci na ně teď historické kyvadlo dostoupilo opačné úvrati...
Počínaje sedmnáctým stoletím se v evropském myšlení začíná projevovat představa, že svět netvoří smysluplný celek, důkladně promyšlený Stvořitelem a lidskému rozumu, který je bledším odleskem rozumu božského, nějak pochopitelný a uchopitelný, ale tvoří jej nakupení jednotlivostí...
Poslední léta (kolik vlastně? minimálně deset, možná dvacet), působila zvláštním dojmem: na jedné straně působila jako některé kapitoly z Čapkovy Války s mloky, kdy Wolf Meynert, německý filosof a literární prorok, probírá téma „hektické červeni“ na tvářích lidstva...
Jednou z výhod (či nevýhod) stáří je možnost vidět některé země v relativně dlouhém časovém transektu. V Kyjevě jsem nebyl čtyřicet let, ve Lvově téměř třicet, to je relativně dlouho. Tehdejší imprese najde zvídavý čtenář v eseji Cesty zaváté prachem...
Nahlédneme-li dnes do médií, v seznamu „nepřátel“ figuruje nepochybně na prvním místě Čína - pohled na mediální zdroje nás poučí, že vše je tam absolutně špatně, ba i nebe nad Šanghají zřejmě není modré, ale jedovatě zelené...
V každém lidském společenství, v minulosti většinou malém, tak o několika desítkách hlav, byly dvě osoby, které se nějak vymykaly průměru, šaman a náčelník. Oba byli nějakým způsobem psychicky „ujetí“, jinými slovy preadaptovaní pro výkon svých funkcí: šaman...
Intelektuálové mají oproti většině obyvatelstva převahu v jedné věci – mají nevývratný pocit větší rituální čistoty a morální převahy nad jinými. Jen se reálnám světem neupatlat... „Naše přátelství bude čistě duchovní...
Je pozoruhodné, jak se vlastně vyvinula demokracie jako smysluplná alternativa tradiční teokracie, kdy zemi vládl král z Boží milosti (úplně stejně by bylo možno říci z Božího dopuštění, neboť co bozi činí, dobře činí). Ještě na kořenech americké demokracie a ústavnosti je dobře patrno, že lidské duše, bohupodobné a stvořené k Jeho obrazu (to třeba ovce nejsou a proto nemají žádnou důstojnost, neboť ta lidská se z této skutečnosti odvozuje)...
Stará moudrost říkala, že každá nemoc v sobě nějak nese lék proti ní samé – řekněme virů neštovic lze použít i k přípravě očkovací látky, kdysi se také věřilo, že na pobodání včelím žihadlem je nejúčinnějším prostředkem med...
Je zajímavo si uvědomit, že ač svou podstatou nepochybně savci, prohlásili jsme rysy, které nás s ostatními spolusavci spojují, za nekulturní: vzájemně očichávání, neřku-li olizování, tělesné dotýkání, pocení, moč, pachy, natož třeba válení v bahně, ba cosi podezřelého vidíme...
Jeden z mých přítel mi teprve nedávno ozřejmil, že sebereflexe je formou duševního luxusu. Pokud jsme div živi v poměrech řekněme fabriky 19. století či jsme zažili něco jako bombardování Drážďan, něco jako sebereflexi si v podstatě nemůžeme dovolit – traumatické zážitky musíme ve své duši v zájmu přežití jakýmsi způsobem „opouzdřit“, jako postřelené zvíře kulku v mase...
Lidem je dáno se radovat ze společenského vyniknutí, mnozí by byli nejraději, kdyby se na jejich památku nikdy nezapomnělo: kdysi ve formě hrdinských vyprávění u táborových ohňů, později i záznamů o jejich velkých činech či uchování jejich spisů a děl. Ne že by zvířata o vyniknutí nedbala, věc má ovšem své přirozené meze...
„Cítit se jako bangladéšské dítě na potravinářském veletrhu“, říkalo se kdysi. Ono i v tom Bangladéši už patrně není jak bývalo a jídla je tam víc, byť na evropské přejídání ještě ne. Nespočívá civilizační proces mimo jiné i v tom, že něco, co bývalo drahé a bylo toho málo, je náhle laciné a pro všechny? Za renesance býval cukr, tehdy jen třtinový, vzácná pochoutka...
V září 2020 nastoupila v našich zemích druhá vlna koronaviru, už s mnohem menší vážností průběhu i úmrtností, srovnatelnými zhruba se zavilým kmenem chřipky, ale s nemenší rychlostí šíření než při té jarní (vývoj není překvapivý, úspěšný parazit je ten, který hostitele téměř nepoškodí, ale také je otázka, zda se nejedná o důsledek skutečnosti, že populace je teď mnohem víc „protestována“). Naprosté ochromení a atomizace společnosti, které bylo naordinováno na jaře, už nelze do detailu opakovat...
Nedávno jsem přečetl všechny díly Masarykova spisu Rusko a Evropa, tedy jeho českého překladu (originál je německý). Po více než sto letech je to prapodivné čtení. Masaryk byl nepochybně muž učený, pilný a intelektuálně poctivý, ale v něčem jde z jeho způsobu myšlení hrůza...
Není nezajímavo si uvědomit a zopakovat, které myšlenky jsou v dnešním světě „zakázané“ a nesmějí se svobodně ventilovat – v typickém případě nenásleduje hned uvěznění, ale veřejný mobbing zcela jistě...
Nic se v současné době tolik necení, jako když se člověk „vzbouří“ proti Osudu a provede či má něco, co by za běžných okolností učinit či mít nemohl – kvadruplegik skáče o tyči, dva homosexuálové mají dítě, oligofrenik získá univerzitní diplom. Patří k tomu samozřejmě i zdárné přežívání těch, kdo by za běžných okolností byli zasvěceni smrti...
Přítomná doba představuje asi naprosté pesimum odvahy, kterou euroamerická společnost kdy ukazovala a měla. Mívala jí hodně, někdy i příliš, jak se ukázalo za obou světových válek – právě v abreakci na ně teď historické kyvadlo dostoupilo opačné úvrati...
Počínaje sedmnáctým stoletím se v evropském myšlení začíná projevovat představa, že svět netvoří smysluplný celek, důkladně promyšlený Stvořitelem a lidskému rozumu, který je bledším odleskem rozumu božského, nějak pochopitelný a uchopitelný, ale tvoří jej nakupení jednotlivostí...
Poslední léta (kolik vlastně? minimálně deset, možná dvacet), působila zvláštním dojmem: na jedné straně působila jako některé kapitoly z Čapkovy Války s mloky, kdy Wolf Meynert, německý filosof a literární prorok, probírá téma „hektické červeni“ na tvářích lidstva...
Jednou z výhod (či nevýhod) stáří je možnost vidět některé země v relativně dlouhém časovém transektu. V Kyjevě jsem nebyl čtyřicet let, ve Lvově téměř třicet, to je relativně dlouho. Tehdejší imprese najde zvídavý čtenář v eseji Cesty zaváté prachem...
Nahlédneme-li dnes do médií, v seznamu „nepřátel“ figuruje nepochybně na prvním místě Čína - pohled na mediální zdroje nás poučí, že vše je tam absolutně špatně, ba i nebe nad Šanghají zřejmě není modré, ale jedovatě zelené...
V každém lidském společenství, v minulosti většinou malém, tak o několika desítkách hlav, byly dvě osoby, které se nějak vymykaly průměru, šaman a náčelník. Oba byli nějakým způsobem psychicky „ujetí“, jinými slovy preadaptovaní pro výkon svých funkcí: šaman...
Intelektuálové mají oproti většině obyvatelstva převahu v jedné věci – mají nevývratný pocit větší rituální čistoty a morální převahy nad jinými. Jen se reálnám světem neupatlat... „Naše přátelství bude čistě duchovní...
Je pozoruhodné, jak se vlastně vyvinula demokracie jako smysluplná alternativa tradiční teokracie, kdy zemi vládl král z Boží milosti (úplně stejně by bylo možno říci z Božího dopuštění, neboť co bozi činí, dobře činí). Ještě na kořenech americké demokracie a ústavnosti je dobře patrno, že lidské duše, bohupodobné a stvořené k Jeho obrazu (to třeba ovce nejsou a proto nemají žádnou důstojnost, neboť ta lidská se z této skutečnosti odvozuje)...
Stará moudrost říkala, že každá nemoc v sobě nějak nese lék proti ní samé – řekněme virů neštovic lze použít i k přípravě očkovací látky, kdysi se také věřilo, že na pobodání včelím žihadlem je nejúčinnějším prostředkem med...
Je zajímavo si uvědomit, že ač svou podstatou nepochybně savci, prohlásili jsme rysy, které nás s ostatními spolusavci spojují, za nekulturní: vzájemně očichávání, neřku-li olizování, tělesné dotýkání, pocení, moč, pachy, natož třeba válení v bahně, ba cosi podezřelého vidíme...
Jeden z mých přítel mi teprve nedávno ozřejmil, že sebereflexe je formou duševního luxusu. Pokud jsme div živi v poměrech řekněme fabriky 19. století či jsme zažili něco jako bombardování Drážďan, něco jako sebereflexi si v podstatě nemůžeme dovolit – traumatické zážitky musíme ve své duši v zájmu přežití jakýmsi způsobem „opouzdřit“, jako postřelené zvíře kulku v mase...
Lidem je dáno se radovat ze společenského vyniknutí, mnozí by byli nejraději, kdyby se na jejich památku nikdy nezapomnělo: kdysi ve formě hrdinských vyprávění u táborových ohňů, později i záznamů o jejich velkých činech či uchování jejich spisů a děl. Ne že by zvířata o vyniknutí nedbala, věc má ovšem své přirozené meze...
Otázka nového disentu je dnes aktuálnější než kdy předtím, slovo disident pochází od dis-sedere, „odsednouti si“, rozumí se od majoritní společnosti. Bude se jednat vždycky o strategii minoritní, jakousi „paralelní polis“ či „ostrůvky pozitivní deviace“. Také by šlo dnes spíše o společenstvo pasivně obranné, ne o zárodek nějakého masového hnutí či strany, která by chtěla přejmout moc. Držet moc je jako držet za uši živého tygra a dnešní mocní jsou hlavně zachycovateli proměnlivých poryvů lidové přízně do svých plachet. Též zde dnes není nějaká mocnost, o kterou by se noví disidenti mohli opřít...
Indii jsem spatřil opět v rozteči šestnácti let, tentokrát namísto jihu její severozápad, stát Rádžasthán spolu s historickými centry, jako je Dillí a Ágra. Nerad bych zde opakoval to, co jsem již jednou napsal v eseji Indie poklepem a poslechem/Indie 2003, neboť na většině charakteristik se nic nezměnilo: nezměnilo se ani na zkušenostech Léviho-Strausse...
Otázka nového disentu je dnes aktuálnější než kdy předtím, slovo disident pochází od dis-sedere, „odsednouti si“, rozumí se od majoritní společnosti. Bude se jednat vždycky o strategii minoritní, jakousi „paralelní polis“ či „ostrůvky pozitivní deviace“. Také by šlo dnes spíše o společenstvo pasivně obranné, ne o zárodek nějakého masového hnutí či strany, která by chtěla přejmout moc. Držet moc je jako držet za uši živého tygra a dnešní mocní jsou hlavně zachycovateli proměnlivých poryvů lidové přízně do svých plachet. Též zde dnes není nějaká mocnost, o kterou by se noví disidenti mohli opřít...
Indii jsem spatřil opět v rozteči šestnácti let, tentokrát namísto jihu její severozápad, stát Rádžasthán spolu s historickými centry, jako je Dillí a Ágra. Nerad bych zde opakoval to, co jsem již jednou napsal v eseji Indie poklepem a poslechem/Indie 2003, neboť na většině charakteristik se nic nezměnilo: nezměnilo se ani na zkušenostech Léviho-Strausse...