Jednou z výhod (či nevýhod) stáří je možnost vidět některé země v relativně dlouhém časovém transektu. V Kyjevě jsem nebyl čtyřicet let, ve Lvově téměř třicet, to je relativně dlouho. Tehdejší imprese najde zvídavý čtenář v eseji Cesty zaváté prachem v knize Země spatřené (Academia, 2016). První spatření Sovětského svazu bylo pro mne, zvyklého jen na komunistické Československo, veliký šok. I dnes by člověk čekal podle mediálních zpráv, že země je rozvrácená, chudobná a že na kyjevském Chreščatiku je slyšet vzdálené ozvy děl z fronty – skutečnost je však jiná.
Dnešní Kyjev je prosperující a na místní poměry bohaté město a ten, kdo viděl Čínu, si povšimne řady detailů, které jsou podobné i zde, počínaje novostavbami v podobném stylu, jako jsou v čínských velkoměstech, přes veliká proutěná košťata, kterými se mete v kruhu (začínají už na Balkáně) a konče klášterními městečky, která připomínají ta tibetská. Cibulovité báně zase jako by z oka vypadly klenbám íránských mešit. Od mé poslední návštěvy zcela zmizeli toulaví psi, tak příznační pro Východ. Město samo je velice hezky položené na obou březích Dněpru a má dosud spoustu parků, ač ty menší prý padly za oběť developerskému hemžení posledních let (komunisté předtím zase zničili mnoho kostelů). Kyjev, téměř třímilionový, je dost velkým městem na to, aby tam byly ve stopách či silně přítomny všechny „západní trendy“ a zůstalo tam zároveň i dost lokální tradice, takříkajíc poustevníci vedle ekofeministek.
Je pěkné, že dvě kapitální, původně byzantské památky, Uspenský chrám, zničený nacisty, a Michailovský, zničený komunisty, jsou opět postaveny v původní podobě (i to je v Číně velmi časté, u nás ne). Je pozoruhodné si prohlížet tamní byzantinské památky (nejlépe zachovaný je chrám Sofijský), když člověk předtím viděl Hagiu Sofii v Cařihradě – působí jako pěkné, ale drobné lokální kopie svého vzoru, řekněme jako sedmihradská gotika proti francouzské. Dnes ve městě funguje už zcela typický kapitalismus, byť snad poněkud „oligarchického“ typu, ceny jsou zhruba jako u nás, platy ale stěží poloviční – to působí i velký propad populace, protože všichni chtějí udržet „západní“ životní standard i za cenu redukce počtu dětí často na jediné. Služby ještě dobře fungují, v mezistádiu mezi ochrnutím komunistickým a pozdně kapitalistickým, kdy už se nechce nikomu nic manuálního dělat a každý si zase opravuje vodovod sám. V Kyjevě se také dnes neobyčejně dobře vaří, prudký to kontrast proti děsivému komunistickému veřejnému stravování.
Po celém městě a vlastně po celé zemi jsou nápisy čistě jen v ukrajinštině, nespatřil jsem v zásadě jediný ruský (za komunismu byly striktně dvojjazyčné), ač jsem mluvenou ruštinu často slyšel a také se s ní samozřejmě dorozumíval, neboť ukrajinsky neumím. Pro toho, kde se nejdřív učil „velkorusky“, zní tento jazyk jako zapsaný venkovský dialekt z polského pomezí, podobně jako zní holandština podivně pro někoho, kdo se učil „hochdeutsch“ němčinu. Spisovná ukrajinština skutečně vznikla na základě jazyka venkovanů v okolí Kyjeva zhruba v 30. letech 19. století (tehdy bylo v Kyjevě i mnoho Poláků), k prvním významným spisovatelům patřil tehdy Taras Ševčenko. I spisovná ruština dnešního typu není o moc starší, tak o padesát let, tam byli prvními významnějšími spisovateli Fonvizin, Radiščev či Děržavin. Předtím se psalo různě modifikovanou církevní slovanštinou. Ač je pomalu mluvená ukrajinština, třeba od televizních hlasatelů, pro Čecha po krátké adaptaci dosti srozumitelná (zejména umí-li trochu polsky), jsou delší texty srozumitelné jen s obtížemi. Čeština je rovněž ve srovnání s ukrajinštinou či ruštinou archaická, jako jejich staré či venkovské jazykové roviny – Čecha na ukrajinštině zaujme i předražené v- , u nás ve spisovné řeči vymýcené. Otázka ukrajinsko-ruského antagonismu je složitá a čímsi podobná spíše napětí irsko-anglickému nežli česko-německému. Ukrajinství se, podobně jako irství, zakládá na „pocitu ukrajinství“, nikoli na zevrubné znalosti jazyka, zvláště ne písemné. Celá řada Ukrajinců navštěvovala ruské školy, celá řada mluví i jakousi směsí obou jazyků, ba i řada etnických Rusů žijících v Kyjevě se cítí Ukrajinci být. Řada „patriotických“ nápisů nabádá chodce ve stylu: „Buďte Ukrajinci, mluvte státním jazykem!“, a k tomu řekněme voják v maskáči zdvihající malou holčičku. Pro velkou blízkost obou jazyků (řekněme čeština se od němčiny či gaelic od angličtiny zásadně liší) je celá otázka obzvlášť zašmodrchaná, ještě více pak je v Bělorusku, ale tamní poměry neznám z vlastní zkušenosti. Potíž je i v tom, že v ruštině existuje mnohem víc odborných i beletristických knih (na Ukrajině prý ročně vychází asi 2000 ukrajinských titulů, tedy méně než u nás) a také filmů, takže její znalost je užitečná.
Celkově je v Kyjevě i ve Lvově velmi bezpečno, v něčem více než v Praze, překvapilo mne, že jsem večer nevídal žádné opilce, metlu sovětských let. Celková atmosféra připomíná řekněme 20. léta 20. století u nás, se vzbitým patriotismem, významnou rolí armády, kultem hrdinů atd. (ve vojenském kostele ve Lvově byly vystaveny rozhovory s „dětmi hrdinů v boji s terorismem“, padlých v ukrajinsko-ruském konfliktu, všechny děti byly ve vyšívaných národních krojích – oběti z Majdanu jsou často znázorňovány se svatozářemi pod souborným názvem „nebeskaja sotnja“). Nechci naprosto ukrajinský postoj ironizovat, je v něčem jistě archaičtější než náš, byť každá archaičnost má vždycky dvě stránky, tu „záhoráckou“ i tu obdivuhodnou a strhující – my bychom se zase už nikomu nebránili. Trochu potíž je v tom, co je „nedotkutelné ukrajinské území“, které je třeba „ze všech sil hájit“. Dnešní hranice Ukrajiny narýsoval až komisař pro záležitosti národností Džugašvili roku 1922, území Zakarpatí a Haliče bylo definitivně připojeno až po druhé světové válce, Krym až Chruščovem v roce 1954 (v Donbasu žilo a přistěhovalo se tam mnoho Rusů, kteří také se zbytky Tatarů tvořili většinu obyvatelstva i na Krymu, obyvatelé dříve starorakouských částí zase hovoří jiným dialektem a chápou se někdy zčásti jako samostatný národ, Rusíni. Situace je tedy národnostně zašmodrchaná asi jako v naší první republice, k níž jsou tu vůbec vidět četné paralely.
Ukrajinci v obou pohlavích vypadají většinou hezky a vitálně, též polarita maskulinity a femininity je u nich větší než u nás, takříkajíc „chlapi a ženské jako řemen“ - ukrajinští gastarbajtři obou pohlaví vypadají u nás mnohem více utahaně a šedivě než ve své vlasti (Větší mužsko-ženskou polaritu pociťujeme nejen my u Východoevropanů, ale třeba i Švédové u nás Středoevropanů: jednomu mému kamarádovi, kterého by u nás každý označil za jemného a decentního, řekla na mejdanu jedna švédská dívka: „Vy muži z Východu jste ještě tak úžasně drsní! Chci, aby ses mne zmocnil...“).
Bylo pozoruhodné, procházet po čtyřech dekádách Kyjevo-pečerskou lávrou, hezky opravenou a rozlehlou, s jejími zahrádkami, hrobem premiéra Stolypina, v Kyjevě zavražděného, kočkami, holuby a vránami šedivkami – zdejší mniši prý to na rozdíl od většiny kyjevského kléru dál „táhnou“ s moskevským patriarchátem. Ukrajina je mnohem více a samozřejměji religiózní než naše země, náboženství je také značně více propleteno s politikou. Nedaleko Lávry vznikl i památník ukrajinského hladomoru třicátých let, což byl děs, který si nedokážeme podle místních analogií vůbec představit. Vedle nedalekého památníku vítězství v druhé světová válce se už neprocházejí parádemaršem pionýrky s pravými samopaly a mašlemi ve vlasech. Zato ve Vladimirovském chrámu, kde jsem viděl před čtyřiceti lety poprvé slavnostní petropavlovskou liturgii, opět stařeček metropolita rozdává požehnání, pouze je to jiný metropolita a stařenky jsou někdejší krasavice, které tehdy ještě na zásvětí tolik nemyslely. Gruzínské úsloví praví: „Vládne čas, ne car...“
Zajímavá byla i cesta vlakem z Kyjeva do Lvova – oproti očekávání není okolo Kyjeva ještě step, ale dubové a akátové háje a borové lesy (kolem celé trati je, snad z komunistické éry, asi stometrový pruh vysazeného lesa, snad k zabránění výhledu a „špionáže“), rovněž půda není ještě černozem, ale cosi značně písčitého. Pole mi proti našim připadala méně pečlivě obdělaná, zato je jich dost, venkov, celkem utěšeně vyhlížející, je nejvíc podoben tomu rumunskému ve Valašské nížině. Teprve na samých hranicích Haliče se objevují kolem trati i buky, lípy, habry, kleny a jasany, rovněž první nízké kopečky a bažiny s množstvím bílých čápů. Lvov je naopak typicky starorakouské město, připomínající tak nejvíce České Budějovice 60. let 20. století. Je pozoruhodné, do jaké míry je původní starorakouské a „polsky prvorepublikové“ město zachováno, včetně fasád, zábradlí a jiných detailů – válečné události jako by se jej vůbec nedotkly (Kyjev byl poškozen velmi silně). Zato z původních obyvatel nezbyl téměř vůbec nikdo, Židé byli povražděni, Poláci a Němci odsunuti. Jako by zůstalo řekněme netknuté mraveniště, ale zcela obývané včelami – obal zůstal, ale obsah se zcela změnil. Město platí na Ukrajině za unikátní a žádoucí turistický cíl, taktéž i pro západní turisty, jimiž se teď Ukrajina hemží. Protože v Čechách máme několik podobných, drží se senzačnost Lvova pro našince v jistých mezích. V městě zůstala jedna gotická katedrála, podnes s polskou katolickou liturgií převážně pro turisty, a několik barokních kostelů, které jsou dnes řeckokatolické: poprvé jsem viděl i tamní liturgii, přesně intermediární mezi pravoslavnou a katolickou. Část těch kdysi katolických je předělána i na pravoslavné. Katolická církev kanonizovala z lvovských kleriků povražděných či utýraných sovětskou moci po válce celou řadu světců a blahoslavených. I Lvov dnes vypadá nepoměrně utěšeněji než v lednu 1991, kdy jsem jej projížděl (v této zimě prý zmrzlo či vyhladovělo kolem třiceti procent ukrajinských penzistů, též někdo zašantročil benzín, stačící pro celoroční ukrajinskou spotřebu). Zdaleka se však nevyrovná v nových investicích Kyjevu, hlavnímu městu.
Protože jsem přijel na Ukrajinu na knižní veletrh v kyjevském Arzenálu, spatřil jsem i tamní zájem, ba nadšení pro kulturu a knihy obecně (ukrajinští básníci dnes znovuobjevují nejen zapomenutou, ale i v podstatě vyhubenou meziválečnou avantgardu), připomínající naše raná devadesátá léta – i zde si právě užívali všeobecné otevřenosti ducha a názorů mezi dvěma zapšklostmi, socialistickou a „pozdně kapitalistickou“. Velmi jsem si toto „jaro národa“ užíval, tak jako jsem kdysi zažil v Melbourne rozkvět třešní v témže roce podruhé. Kéž to Ukrajincům ještě pár let vydrží...