Přítomná doba představuje asi naprosté pesimum odvahy, kterou euroamerická společnost kdy ukazovala a měla. Mívala jí hodně, někdy i příliš, jak se ukázalo za obou světových válek – právě v abreakci na ně teď historické kyvadlo dostoupilo opačné úvrati. Nebudu zde znovu připomínat, jak strašně vrcholilo řekněme v roce 1944 zoufalé odhodlání na všech stranách – dnes zažíváme pravý opak, „princip předběžné opatrnosti“ zažívá, zčásti i v souvislosti s koronavirem, svůj největší rozkvět všech dob – jen všechno dobře posichrovat, aby se vůbec, ale vůbec nic nemohlo přihodit. Pokud vše zcela neprodyšně omotáme preventivními opatřeními, nebudeme se moci ani pohnout a naše bytí se vlastně změní ve smrt zaživa. Počiny politiků i jednotlivců k něčemu podobnému spějí, úplná jistota je totiž pouze na hřbitově. Ne že by duše trochu po riziku netoužily, ale musí to být takové, u něhož je garantováno, že to dobře dopadne – bungee jumping, nějaká „dobrodružná“ cesta s předem připravenými atrakcemi či samoúčelná provokace, při které je jasné, že se nám nemůže nic stát. Snad není třeba zdůrazňovat, že skutečná odvaha vypadá jinak. Podotkněme, že v našem kulturním okruhu se každý větší projev odvahy vlastně trestá s poukazem na veřejné ohrožení či ohrožení sebe sama.
Kde není žádné riziko, tam není ani žádný zisk, tím není míněn jen ten finanční, ale i řekněme osobnostní a mezilidský. Při zpětném pohledu vidím, že dva jen poněkud rizikové počiny v mém životě, emigrace a reemigrace, byly tím nejšťastnějším, co jsem si mohl nadělit. Je trochu zděsující, že ti, kdo se proti úzkostlivé předběžné opatrnosti ve všech oblastech života dnes ozývají, jsou vesměs starší šedesáti let. Opustila mladší generaci, která se v horším případě zmítá v občasných panických atakách bez vnějšího důvodu, tlumených antidepresivy, a v lepším koná různé krotké víkendové kurzy „osobnostního růstu“, všechna kuráž? Nepřijde pak poměrně náhle období, kdy odvaha poroste, možná až za zdravou mez? Dobře se pamatuji ještě na její pokles po roce 1969, kdy občanstvo vyděšeně zalézalo a s třesem se kálo před různými komisemi - „zbabělost–hostii každý si pozvedá, pálí je dlaň...dávaje bestii ze svého oběda povinnou daň“, zpíval tehdy Karel Kryl.O dvacet let později pak většina populace nečekaně ukázala takovou smělost, jakou komunisté od dvacet let poslušného a „předposraného“ stáda vůbec nečekali. Ano, „předposranost“, to je to pravé slovo – kdykoliv jsem ji v životě projevil, pochodil jsem na dlouhé lokte zle, ač se zpočátku zdálo, že nějaká výhoda byla zachráněna. „Jen o nic nepřijít!“, to by bylo z dalších hesel dneška. Je dobře připomenout starý, už Brehmem popisovaný způsob lovu kočkodanů v zápaní Africe: kokosový ořech se vydlabe tak, aby otvorem do něj prošla opičí pracička v nataženém, ale nikoli zavřeném stavu. Dovnitř se dá nějaká kýžená návnada, třeba vařená rýže – kočkodan prostrčí ručku, vnadidlo chytne a neschopen ho pustit, je pak lovci svázán a odnesen do kuchyně.
Nedá se říci, že v jiných kulturních okruzích by panovaly stejné poměry – jakkoli jsou islámští sebevražední atentátníci děsiví a zavrženíhodní (před sto lety bývali i evropští, ale to už jsme zapomněli), velké odvahy je k tomu ale zcela určitě třeba. Stěhuje se kuráž k jihovýchodu, byť v nepatřičné podobě? Odvaha, které je zapotřebí, je ona malá v každodenních věcech, nikoli ta, která řve „hurá!“ a vyskakuje ze zákopu. Dnes se zdá, že řadu západních zemí s USA v čele zcela opustil instinkt sebezáchovy, alespoň jejich elity ukázaly vskutku masochistní nastavení blízké pozici „promiňte, že jsme, už se to nebude nikdy opakovat...“. Gándhí kdysi velice výstižně říkal, že pouze jedna věc na světě je horší než násilí – je to strach. Pokud totiž vystrašeni stále ustupujeme a lavírujeme, přijde moment, kdy budeme muset snést i násilí, kterému jsme se tak dlouho snažili zabránit. Brzy budeme zcela měkouncí, lehce roztíratelní...až si nás někdo zcela drsně namaže na chleba.
2020