Určité archetypální obrazy se opakovaně vynořují u zcela vzdálených národů a jsem vždy znovu a znovu fascinován folklorními analogiemi zcela vzdálených etnik. Pokud u syžetu berberské pohádky, naprosto připomínajícího grimmovskou Perníkovou chaloupku ještě snad lze v divoké fantazii uvažovat o migraci námětu v rámci západního palearktu, další příklad už je zcela nade vši pochybnost. V krátkém sledu za sebou jsem četl knihu Ettore Bioccy Sama mezi Indiány, Orbis, 1973 (originál: Yanoama, Leonardo da Vinci, 1965, česky znovu Dauphin, 2013), obsahující vzpomínky Heleny Valero na dlouhodobý pobyt mezi Yanoámy (či Janomamy) na pomezí Venezuely a Brazílie ve třicátých až padesátých letech 20. století, a Chudou přadlenu od Jarmily Glazarové, Družstevní práce, 1949, o valašských zvycích a folklóru z třicátých let téhož století. Dvě paralely byly naprosto dech beroucí:
Biocca, str.178-179 českého vydání:
Slyšely jsme, jak v lese (při vichřici) padají stromy a Kumareme volá: „Uhú, uhú, uhú...“ Slyšela jsem ji křičet v lese, ale nikdy jsem ji neviděla. Je to divukrásná žena s dlouhými vlasy, které ji celou zahalují. Má tělo krásné... muž, na kterého se podívá, zešílí: běží za jejím křikem a ztratí se v lese. (Matka jejího muže řekla po jeho vyprávění o tom, že s bratrem Kumareme viděli): „Byli jste hloupí, že jste ji chtěli vidět...kdyby se vám podívala přímo do očí, běželi byste se za ní a byli byste se ztratili... vy, otcové tolika dětí? Přivábí vás a odvede s sebou.“....
a
Glazarová, str.210-213, kap. „Horal a strašidla“:
Nejhlubší lesy jsou stálým sídlem „slibek“, smutných a nebezpečných krásných žen. Věrolomná milá, která za živa zrušila svůj slib, se stává slibkou. ...sedají do haluzí vysokých jedlí, češou své dlouhé a krásné vlasy a zpívají přesmutným hlasem....jako by vycházel ze hloubky země, a pořád jen lu lu lu lu lu lu lu....proto se slibkám říká též „lulky“. Tím zpěvem se lulka pokouší pohnout svého posluchače, aby s ní zazpíval a dozpíval celou tu píseň. To jediné ji může vysvobodit ze zakletí. Ale její hlas je tak srdcervoucí a strach ze slibek tak ochromující, že nikdo nedozpívá. O zpěvu slibky se říká, že ryryká, nebo že ťukýňá....mládenec, který se ztratil z koliby na Salajce, a jehož mrtvolu našli za Bumbalkou na Beskydě, byl polonahý, rozedrán, obě nohy až nad kolena udrané. Nic jinak, než že promluvil na slibku nebo se jí dokonce vysmál, a ona s ním tančila přes lesy, přes pně a přes vývraty až do půlnoci, až ho utančila k smrti...
Biocca, str.233 českého vydání:
...slyšeli jsme v dálce volat: „Uhúúú...“ Tušaua (náčelník) mi řekl: „Neodpovídej! To volá Horečka, matka nemoci. Uviděla lidské stopy v různých směrech a neví, kam jít. Křičí, aby věděla kam jít. Jestli odpovíš, přijde k tobě sem....
a
Glazarová, str.203-304, kap. „Horal zápolí s chorobami“:
Hanča Volková spí vedle muže na posteli a náhle procitne hlasitým zavoláním: „Hančo!“ Je to tchánův hlas, není pochyby. Jak se však dostal do zavřené síně? „Hančo, spíš?“ H. se přikrčila k muži, probudila ho a šeptá: „Vstavaj, tata sú na síni a volajú. Poslúchaj.“ „Co sa ti zdá? Dyž tam sú, nech zavolajú ešce raz. Počkaj.“ Nic se však neozvalo. Nebyl to tata, byla to „nátka“. Nátka takto volá známým a nejznámějším hlasem. Člověk však se nesmí ohlásit. Jakmile by se dal zmýlit a na volání by odpověděl, ihned ho semele zima, nátka se ohlásila, nemoc přichází.
Těžko k tomu co dodat. Neodolám, a připojím ještě z Bioccovy knihy dvě mytologická líčení, pocházející od tchýně Heleny Valerové, nápadně se kryjící s představou křesťanského nebe a pekla, a další, velmi připomínající pověst o potopě. Jakkoli jsou také zcela strhující, není u nich poslední jistota, že „neutekla“ z nějaké křesťanské misie, možná už před staletími – u předchozích paralel je to zcela vyloučeno:
Biocca, str.146-147 českého překladu:
„Chci zemřít, abych odešla do šapunu (kolektivní dům) Hromu a měla pokoj, už mě nebaví trpět na tomto světě...ti kdo ztratili vědomí, vyprávějí tyto věci...Po smrti zavolá syn Hromu stín (výraz pro duši): ´Pojď sem!´ Syn Hromu bydlí na hoře, poblíž šapunu Hromu. Stezka, která k němu vede, není krásná: krásná stezka, vroubená kvetoucími stromy, klesá do daleka...půda je pokryta čerstvým a krásným listím a skrývá propast s vařící smolou: nazývá se Šopariwake. Po boku Hromu žijí všichni naši mrtví...jsou krásnější, než byli na tomto světě...Hrom je veliký, je krásný...má šapun jako Yanoámové. Duše, které v něm žijí, nemusejí pracovat...nedělají vůbec nic, všichni jedí avokádo a mukamu (bobule), protože stromy jsou plné ovoce: jsou tam překrásné dívky a je tam cítit pouze vůně rostlin. Všichni tam najdou své mrtvé, pokud byli za živa dobří. Všichni jsou mladí, nikdy je nic nebolí, nejsou nemocní. Když přijde před tvář Hromu ten, kdo nebyl hodný a zeptá se: ´Kde je můj otec, moje matka?´ dostanou odpověď ´Jsou tam dole, v Šopariwake.´ Ti, co byli zlí, neposlechnou volání syna Hromu: vstoupí na krásnou cestu. Když přijdou nad propast krytou krásnými listy, ani se nenadějí a spadnou do Šopariwake. Tam zůstanou navždycky, nikdy se nedostanou ven, marně budou křičet, a nikdy neuvidí své drahé.“
(když bylo slyšet z dálky dunění bouřky, říkali jí): „To pláčou a křičí mrtví, kteří se vaří v Šopariwake. Poslechni si je. Jsou to lidé ničemní jako ty! Chudáčci! Jak je jim tam asi horko!“ Já říkávala těm, co mnoho zabíjeli: „Vy jste zlí a skončíte v ohni Šopari.“ „Ne...tam skončíš ty, protože je ti líto tvých věcí a nerada je dáváš...ti, co mají a nedají tomu, kdo žádá a má hlad, ti půjdou do Šopariwake. To je horší zlo.“ Stařena (tchýně) říkala: „Mám velký strach z Š., proto dám všechno, co kdo po mě žádá.“
Biocca, str.158-159 českého překladu:
„Yanoámové se postavili proti Yoawovi a Omawovi (kulturní hrdinové).... Omawe řekl: ...Učiním povodeň, aby v ní zahynuli´. Tu připravil Omawe jakýsi vor, aby se na něm zachránil. Lukem udělal díru a vytryskla voda, která všechno zaplavila; také tyhle pupuňové stromy, třebaže jsou tak vysoké, zmizely pod vodou. Semena vyplavala na hladinu, a když řeka opadla, semena vzklíčila...Když bylo všechno pod vodou a nebylo už vidět les, začali se Omawe a Yoawe plavit po řece na té zvláštní kánoi, která ještě trčí napříč tam, kde řeka končí....Omawe a Yoawe stárnou, také jejich děti stárnou, ale nezemřou nikdy. Přebývají věčně tam dole, dole, kde končí Veliká řeka (Orinoko)......kdybych se narodila jako muž, šla bych se podívat tam, kde končí řeka, abych viděla, jestli je to pravda.“