"Hony na lidi" mají stále neodolatelnou přitažlivost
Stačí si několikrát hlasitě přeříkat Havlovu maximu o tom, že „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, abychom pocítili, z jak vzdálené a jiné doby tento výrok pochází. Zajisté je láska nějakým způsobem v hloubce silnější a odolnější než nenávist a v posledku vždycky nějak pomalu přeroste všechny trosky vyprodukované nevolí jako mech či travnatý pokryv, ale je rovněž jasné, že jde o proces pomalý, asi tak ve stylu alpinského vrásnění. Potíž je ta, že oba členy polárního páru pocitů a konání lidi nějak těší, ať už všechny, nebo aspoň některé (milovat – nenávidět, dárky dávat – dárky dostávat, pracovat – lenošit, zvířata chránit – zvířata střílet, odpouštět – mstít se atd.). Už klasická etologie, například Konrad Lorenz, mluví o tom, že většině tvorů včetně člověka je určitá míra agrese vrozena a že to může být za přírodních podmínek i výhodné, například v tom, že hnízdící páry hmyzožravých ptáků se rovnoměrně rozptýlí po celé krajině, a mají tak větší teritoria pro sběr potravy pro mladé, než kdyby v bratrské svornosti hnízdily všechny na jednom místě (míra agrese je u různých druhů velmi různá: v zoo snadno vidíme, jak se kapustňáci v bazénku něžně hladí svými ploutvemi a pusinkují kníratými ústy, zatímco ve výběhu paviánů je násilí asi jako ve vojenském kárném táboře).
Celý esej si můžete stáhnout a přečíst níže: