Proces sinizace

Nahlédneme-li dnes do médií, v seznamu „nepřátel“ figuruje nepochybně na prvním místě Čína - pohled na mediální zdroje nás poučí, že vše je tam absolutně špatně, ba i nebe nad Šanghají zřejmě není modré, ale jedovatě zelené. Je zajímavé si uvědomit, nakolik se jedná o útok na vlastní jungovský stín, jinými slovy, nakolik je náš, zejména evropský, vývoj s tím čínským konvergentní. O problému jsem psal už v knize Evropa na rozcestí, ale neuškodí jeho hlavní body ještě jednou připomenout. Sjednocená Evropa má s Čínou pozoruhodně mnoho styčných bodů: také se jedná o velkou a kulturně v něčem homogennní, v něčem velmi různorodou říši, která drží pohromadě zejména administrativními pouty a která je vzdálena realizaci nějakého „velkého vyprávění“, cílem je v malém i velkém „mít se dobře a stále lépe“ - vláda, která by neudržovala stálý růst HDP (a v podstatě jen toto) musí okamžité odejít. Obě říše jsou vojensky nevýbojné, současná Evropa dovedla dokonce tradiční čínské opovržení vojáky tak daleko, že by nebyla vůbec schopna žádné obrany.

Teď se ovšem dostáváme k neuralgickému bodu. Evropa o sobě říká, že na rozdíl od Číny „má svobodu slova“, která tam chybí. Zatím jí má jistě podstatně více, ale rychle kráčí směrem, který ji, zejména na internetu, z jejích nositelů sejme. Svoboda říkat, co si myslíme, se zvolna mění ve svobodu vyslovování politicky korektních obsahů, toho, „co je správné a co se říkat má“ - ta tu ostatně byla vždycky, i za tuhého komunismu. Nedávno jsem v německé televizi v souvislosti s „nežádoucími“ obsahy na internetu zaslechl heslo „anzeigen statt löschen“, „udat namísto smazat“. To už zní pamětníkům přímo hrozivě, k tomu lze ještě přidat, že „kdo dělá a myslí, co má, tomu se přece nemůže nic stát“. Dokonce nechci ani plédovat pro absolutní volnost toho, psát na internet naprosto cokoli, některé projevy nenávisti je zřejmě zapotřebí tlumit. Je ovšem smutné, že se tak bude dít selektivně, některé budou naopak chápány jako „oprávněný hněv pracujícího lidu“. Je celkem jedno, zda cenzuru provádějí státní orgány Strany, nebo zda internet pročesávají „Hlídky Bdělých“, které toto přímé pověření nemají – jak známo, americké Indiány vyhubily spíše dobrovolné milice osadníků, nežli federální vojsko. Jistě, kdesi v úplné hloubce je osud člověka ve všech společenských systémech v podstatě tentýž – i v Šanghaji i Berlíně se konec konců puberťáci potýkají s láskou a starci se smrtí...

Nevidíme zčásti v Číně temný mrak proto, že se tímto směrem také začínáme sami pohybovat, ač co do míry perfekcionismu máme ještě mnoho co dohánět? V některých zemích, třeba ve Francii, je už do určité míry petrifikován výjimečný stav, kdy po hrůzu nahánějících atentátech kompetence policie značně vzrostly. V jiných bude tento stav zřejmě následovat. Udržet pohromadě v relativním pokoji, potřebném pro udržení kýženého růstu, tolik milionů lidí, zřejmě jinak ani trvale nelze. Taková je smutná pravda o povaze bytí, řekl by Osvícený, usmívající se soucitně i dryáčnicky z čínských oltářů. Pozvolna klouzáme týmž směrem a naše nevědomí jsou znepokojena. Lze trvale konzervovat „zlaté devadesátky“, kdy relativně velká svoboda projevu a skutečná diskuse ještě byly? Lze také položit otázku, jaká část elit (co je to elita?) je v Evropě vlastně volená a jaká se dosadila via facti. V Číně jsou, pokud vím, voleni jen vesničtí starostové. Necítí se i u nás část společnosti povolána k tomu, vést jiné, neví také nejlépe, co je „lidu“ ku prospěchu, i když to „lid“ ve své nevědomosti ještě ani netuší? Čínský model je mnohem hlouběji pod naší kůží, nežli by nám bylo milé...