Rádžasthán

Indii jsem spatřil opět v rozteči šestnácti let, tentokrát namísto jihu její severozápad, stát Rádžasthán spolu s historickými centry, jako je Dillí a Ágra. Nerad bych zde opakoval to, co jsem již jednou napsal v eseji Indie poklepem a poslechem/Indie 2003, neboť na většině charakteristik se nic nezměnilo: nezměnilo se ani na zkušenostech Léviho-Strausse z roku 1947 a obávám se, že že ani na starším časovém řezu by to nebylo o mnoho jiné. Dynamika a povaha nějaké regionu – a zde máme co činit vlastně s celým subkontinentem, pouze „připlesknutým“ k velké mase Asie – se mění neobyčejně pomalu. Většina cesty byla věnována obhlížení památek, převážně z éry Velkých Mughalů.

Regionem je nejlépe cestovat v zimě, kdy neprší a horko je pouze kolem poledne. Rádžasthán, připomínající čímsi Sahel, má relativně extrémní podnebí, kdy prší pouze v červenci a srpnu a po zbytek roku vládne úplné sucho. Původní vegetační formací byl sucholes s převahou akácií, ba i poušť Thar je z větší části pokryta řídkým akáciovým houštím a velikými tučnolistými klejichami Calotropis procera, jen minimální plochu zaujímají  váté písky bez vegetace (je dobře si uvědomit, že většina území Pákistánu by byla naprostou pouští, kdyby nebylo Indu a dalších řek). Jak je v Indii běžné, je krajina sice plná jednotlivých stromů, ale zapojený les není vidět nikde, jen zemědělskou krajinu, kde se bez zavlažování sklidí pouze jedna úroda do roka – ponejvíc kukuřice, čirok, hořčice, v menší míře bavlna, cukrová třtina, arašídy, ananas, květák, rýže, slunečnice, okra, granátová jablka, datle, „indický angrešt“ Phyllanthus emblica, baklažány a různá další zelenina a květiny, zejména aksamitníky na výrobu ceremoniálních věnců a ozdob. V krajině lze vidět poměrně dosti divokých zvířat, antilopy nilgau a jelení, gazely, promyky mungo, šakaly, divoká prasata ryjící v odpadcích, makaky rhesuse i hulmany (drzost a nenechavost makaků je obecně známa, ale viděl jsem i jinak decentní hulmany chtivě ohmatávat indické poutnice, důvod ale nebyl sexuální, ale hledání skrytých potravin). V krajině lze potkat i mnoho druhů ptáků, asi třetina z nich se kryje s těmi evropskými, okrajově sem zasahují či se v Indii zdržují na tahu. Běžně lze potkat pávy, nejrůznější volavky, dravce, hrdličky a holuby, papoušky alexandry, velké suchozemské ledňáčky Halcyon smyrnensis, dudky, mandelíky, drongy, timálie, majny a mnoho dalších. U nečetných vodních nádrží se tísní různí bahňáci, zimující jeřábi panenští a řada druhů kachen, z nich nejhezčí je Anas poecilorhyncha, jakési pestřejší a větší vydání naší kopřivky.

Samostatnou kapitolu by tvořil velmi vstřícný a tolerantní vztah Indů ke zvířatům, jemuž jsem se několikrát věnoval i na jiných místech (např. v knize Ochlupení bližní). Všudypřítomné posvátné krávy, polehávající běžně i ve městech, zaujmou každého, dá se říci, že z nich něžná důstojnost jen čiší – jsou opravdu pěkným případem principu áhinsá,  konzumují jen trávu a jiným tvorům neubližují. Je dojemné je vidět, jak se vzájemně něžně olizují, ba i boj mezi býky lze zahlédnout jen v letmém náznaku. Z domácích zvířat lze v hojné míře vidět i jednohrbé velbloudy, buvoly, koně, kozy, ovce a osly, jen velmi zřídka kupodivu kočky a drůbež. Indové hojně krmí i městské holuby (tuny pšenice leží rozsypané na veřejnosti, což ukazuje i to, že v Indii už není v úzkém smyslu hlad – ani ti nejchudší ji nesmetají), leckde jsou napáječky pro toulavé psy, ležící všude po zemi, či pro všudypřítomné majny. Překvapivě málo lze vidět i zvířat nemocných, přestárlých či zmrzačených – kam mizejí? Velmi málo Indů jí maso, mléko a máslo ale naopak téměř všichni. Oproti minulé návštěvě také ubylo brutálních drezérů zvířat, opičáři zmizeli úplně, zaklínači hadů zčásti – naopak bizarnosti typu pětinohých krav se těší neztenčené pozornosti dál.

Indická města představují  zcela neuvěřitelnou koncentraci vůní a pachů, prachu a výfukových plynů, troubících klaksonů, aut, motorek a dopravy vůbec v míře, jakou si Středoevropan naprosto neumí představit, byť by se sebevíce snažil (není to snad tím, že by na lidi prostor v zemi nebyl, ale zdá se, že se rádi takto natěsnávají). Večerní dopravní špička v nich, často „zaseknutá“ na dlouhou dobu, se ze všeho, co jsem kdy zažil, blížila nejvíc představě očistce či přímo rovnou pekla – tam se pak na věky věků čeká, že se někdy pohne, ale marně. Nad městy nad milion obyvatel se klene zvon smogu, skrze nějž vidíme vzdálenější předměty jako v mlze. Největší znečištění životního prostředí, médii obvykle situované do Číny, je rozhodně v Indii. K obrazu měst nově také patří cosi jako „povolená soft pornografie“, veliké plakáty se snímky elegantně-atletických mladých mužů coby reklama na spodní prádlo (vzhledem k tomu, že Indové obojího pohlaví patří tak jako my ke „kavkazské“ rase, můžeme u nich snadno rozpoznávat obličeje i stanovit, kdo je podle našich měřítek hezký a kdo ne – u Číňanů, jejichž fyziognomie je pro nás nezvyklejší, je oboje velmi těžké).

Za ta léta, co jsem v Indii nebyl, se mnohé změnilo – už se orá pouze s traktory, ne se zvířaty, zemědělství je velmi chemizované, z chemických a farmaceutických závodů stoupají různobarevné dýmy, z obrazu vesnic zcela zmizely slepice, které se už chovají jen v komorách hrůzy velkodrůbežáren (výjimku činí bojoví kohouti), kapitalismus volné soutěže (většina amerických call-center se reálně přesunula do Indie), zavedený až v posledních dvou dekádách namísto nepružného státně-byrokratického plánování, nese ovoce. Růst je sice poněkud nižší než v konkurenční Číně (kolem 5% do roka) a průměrný příjem na hlavu asi poloviční, výsledky jsou nicméně vůčihledné. Oba systémy i země jsou dosti protikladné a lidé, kteří mají větší smysl pro Čínu s jejími specifiky, většinou špatně snášejí Indii a naopak. Řada Evropanů, nicméně zdaleka nikoli většina, je schopna Indii zcela propadnout a hledat tam po vzoru beatniků 60. let „třeskuté duchovno a osvícení“. Mně je ho tam jaksi obtížno najít, naopak „materialismus“ všeho druhu, toužící po penězích, kariéře a blahobytu, z dnešní Indie jen stříká, rovněž nadšený vztah ke vzdělání jakožto kouzelnému klíči k těmto komoditám, místní i britská elitářská tradice vede také k zakládání různých „center excelence“. Indie žije vzděláváním, zejména v technických, přírodních a medicínských naukách (ty humanitní nejsou moc v módě), indičtí postgraduanti, dobře znalí angličtiny, zaplavují svět – je v celku nabíledni, proč se jim tolik chce do ciziny. Indie bude největší zásobárnou „odpočatých“ mozků pro 21. století, mezi tolika lidmi je mnoho jedinců mimořádně nadaných, velká tradice abstraktního myšlení s malou vazbou na „reálný“ svět je ideální líhní programátorů a dalších „ajťáků“ přímo celoplanetárně (opačný pól celého jevu je patrný třeba na indických zahradách, které vypadají proti čínským věru smutně). Je zajímavé vidět jako každodennost motorikšu, obecně zvanou „tuktuk“, přeplněnou řekněme dvanácti školáčky, kteří už se třesou na další školní den (u nás by taxíkem asi stěží jezdili – překvapilo mne, že pokud jsou někde autobusy městské dopravy, bývají poloprázdné, zřejmě jsou pro běžné lidi příliš drahé). Četné seznamovací inzeráty v novinách dobře ukazují, jak bedlivě je zkoumán u protějšku ekonomický status, dosažené vzdělání i kastovní příslušnost – takovéto sňatky z rozumu zřejmě nejsou nešťastnější než naše sňatky z nerozumu.

Ač na ulicích pod mosty a na chodnících žije jen tak jedno, nejvýš dvě procenta všeho obyvatelstva, je na ně smutný pohled, jejich děti nemají na nějakou školu ani pomyšlení, ač jsou státní školy teoreticky zdarma a nejbědnější lékařské ošetření taky – ve skutečnosti se za vše, co je alespoň trochu co k čemu, musí platit, stát nedá nikomu skoro nic. Zato může žebrák zcela svobodně založit žebráckou stranu a být za ni teoreticky zvolen do parlamentu. I letmý pohled do indické každodennosti jasně mluví o tom, proč Buddha a další tamní mudrci prohlašovali, že nebytí je mnohem lepší než bytí – věc je v zásadě jasná i trafikantce. Jen už z toho průšvihu vyvanout a neulpět na něm... Indické obyvatelstvo roste, zejména na venkově, a záhy dohoní pomalu už stagnující Čínu, je dobře nezapomínat, že v Pákistánu a Bangladéši žije ještě asi 360 milionů blízce příbuzného obyvatelstva. Zároveň lze v Indii vidět bezstarostné plýtvání půdou jako málokde jinde, plynulé přechody mezi staveništěm a zbořeništěm jsou místy čímsi typickým.

Jednou z charakteristik vztahu k turistům, kteří svou bledou tvář sotva zamaskují, je neustálé žebrání, otevřené, či skryté za prodej nějakých suvenýrů – teprve v Indii jsem pochopil význam anglického slova hawking pro tento typ prodeje, kdy se kupující vrhá na vyhlédnutou kořist skutečně jako jestřáb. „Giv money, money, money!!!“ Občas poutníka zachytne za nohavici lepromatózním pahýlem nějaký na zemi ležící nešťastník. Nabídnuté banány či chleba žebráci ignorují, hlad už skutečně není problémem. Věc asi dosahuje vrcholu u džajpurské pevnosti Ambér: dole pod kopcem je peklo turistů, bezmocně vystavených tomuto drancování, na svahu peklo slonů – na sto slonic je většinu dne vyváží na svých hřbetech do prudkého kopce: i být slonem není v Indii legrace a daň za pouhé fyzické přežití je převysoká.

Indie skatologická: prakticky každý cizinec utrpí na počátku a zčásti i průběžně rozmanité zažívací potíže, celá řada indických jídel ostatně svými žlutavými či hnědavými omáčkami připomíná exkrementy už na samém počátku. Posvátnost krav pochopíme, když nám doje, jak významným dietetickým prostředkem je jogurt. I Gándhí věnoval svému vylučování velkou péči, svých spolupracovnic prý se každé ráno ptal: „Jak jste se dnes vyprázdnily, milé sestry?“ Psychoanalytik by řekl, že země žije odvrácenou stranu světa, vyhřezlou zde na povrch jako anus mundi, běžný člověk bez freudiánského tréningu by usoudil, že Indie je prostě k posrání... S tím úzce souvisí množství ryze reprezentativního služebnictva v hotelích i jinde, které doufá, že za povinšování dobrého dne dostane bakšiš. Služebníci-klozetníci vás na WC vítají, zdraví, s hlubokou úklonou podávají kusy papíru a doprovázejí až k boxu, vždy jsem trnul hrůzou, zda s člověkem nezalezou dovnitř a neotřou mu otvor vlastnoručně. Poté mu ještě pustí vodu, rituálně podají další papír na ruce a očekávají platbu – Lévi-Strauss to charakterizuje slovy, že se snaží zmocnit alespoň sebenepatrnějšího kousku pánovy tělesné substance. Naproti tomu dozorci v muzejích neváhají řvát na cizince se značnou nevybíravostí.

Jednou z charakteristik, kterou se Indie liší od Evropy, je skutečnost, že zde nikdy z vlastních sil neproběhlo něco jako osvícenství a naroubování toho britského bylo jen slabé a krátkodobé. Jakkoli si myslím, že v Evropě šly tyto snahy příliš daleko a studený funkční racionalismus příliš důkladně zválcoval všechen kolorit, v Indii lze nabýt dojmu, že jsme se ocitli v něčem, co nápadně připomíná předreformační středověkou Evropu vybavenou mobily a internetem – ostré oddělení společenských stavů a jejich pevná fixace, obrovské rozdíly v distribuci bohatství a jejich trpělivé snášení, zmíněná už žebrota jako každodenní fenomén a mnohé jiné. Teatrálně pestré povrchy hindustických chrámů nás upomínají, že středověké katedrály měly fasády jako barevný polárkový dort, všeobecné nestydaté obohacovací triky bráhmanů uvnitř připomínají někdejší nářky na korupci kněžstva, prodej odpustků a svatokupectví. „Náboženští vandráci“ typu sádhuú evokují dávno zaniklé instituce typu poustevnictva či potulných mnichů, které josefinismus vytrhl z kořene (už předtím byl pojem „clericus vagus“ nadávkou). Všeobecná špína, zejména rituální noření se do posvátných řek a jezírek s odporně hnijící vodou připomínají, jak velký krok se u nás udělal od vylévání splašků na ulici po dnešní jalově antiseptické prostředí – nemoci typu lepry či leishmaniózy nejsou v Indii podnes vzácností.

Nedá se snad říci, že by se v Indii neuklízelo vůbec, vnitřky domů a malá prostranství před nimi a před krámky jsou pečlivě umeteny, co je však dále, tam se odpadky  bez zábran hromadí (v době, kdy nebylo plastů, byl tento systém snad snesitelný), zejména je hrozné jejich házení do vody, „morové strouhy“ a „morové tůňky“ patří k všednímu obrazu krajiny a měst. Co v Indii naprosto chybí, je smysl pro architektonický styl ulic, neřku-li pak vůbec pro krajinný obraz. Domy nejrůznějšího typu a nejrůznějších stádií rozpadu jsou naplácány vedle sebe, velké stavby často chátrají a pustnou a mnohdy jen několik malých řemeslníků či obchodníčků zalidňuje jejich přízemní či dosud nerozpadlé části. Kolem „paláce větrů“ v samém centru Džajpuru, připomínajícího obrovský perníček s bílými cukrovými ornamenty, jsou hektary a hektary dalších přízračných zpustlých paláců, kde se prohánějí tlupy makaků a hučí vítr. Ke slovu přicházejí i reálie z 19. století: představy o sexu, roli pohlaví, rodině a společenském vzestupu, rozmarní úředníci, rukodělní řemeslníci pracující na ulici, houfy uličníků (doslova) běhající za vozy a auty.

Nedá se říci, že něco jako reformace v Indii vůbec nebylo. Někdy mám doje, že založení síkhismu guru Nanakem (1469-1539, pro zajímavost: Luther: 1483-1546) bylo pokusem o protest a vzmach proti všeobecné hinduistické lhostejnosti, nepořádnosti, pověrčivosti, šejdířství, přemrštěnému asketismu a nedostatku odvahy. Hnutí se ovšem rozšířilo jen málo, dnes nemá ani třicet milionů vyznavačů. Návštěvy v síkhských chrámech mi vždycky připadaly jako osvěžující exkurzy do společenského „normálu“.

Hinduismus (pojem sám je evropský) je cosi velmi specifického – vypadal by takto řeckořímský polyteismus, kdyby se dočkal dneška? Estetická stránka většiny indických chrámů připadá Evropanovi děsivá, je ovšem pravda, že pojem „kýč“ je Indii stejně cizí jako německé estetice pojem „átman“. Nejnasládlejší upadlé katolické obrázky z poutí jsou proti zlatě-duhovým výtvorům matky Indie uměřenost sama – potíž je v tom, že nějaké indické sakrální „vysoké“ umění už možná tisíc let neexistuje: to musíme jít až k freskám a sochám z prvního tisíciletí. Také je obtížno říci, zda se jedná o náboženství polyteistické, tzv. henoteistické či dokonce monoteistické, přičemž potom ovšem božství rozpadající se na mnoho aspektů představuje nesrovnatelně zašmodrchanější komplex, nežli skýtá například křesťanská trinitátní nauka. Vždy mne uváděly ve zlost a odpor primitivní ateizační kampaně minulého režimu – vidím-li ale některé hinduistické kultovní výstřelky, třeba prostrace před občas vídanými „sochami“ z rozteklého oranžového plastu, jaksi primordiálně beztvarými, připomínajícími tak nejspíš embryo velemloka s párem skleněných očí, mívám někdy lehké podezření, zda uctívání obzvlášť ohavných model lid nějak skrytě nepoškozuje. Při sledování bizarních chrámových vyobrazení jaksi lépe chápu odpor židovství a islámu ke kultu obrazů a figurálnímu malířství vůbec. Děs cizince se vystupňuje do paniky, navštíví-li „krysí chrám“ v Dešnoku, kde chodí bos mezi dvaceti tisíci posvátnými krysami (myši a krysy mají relativně dobrou pověst i v Číně), šlapaje do jejich moči a trusu – údajně se ale jedná o proměněné potomky zasloužilé matky jménem Karni Mata. Část krys je nemocná, stará a olysalá, samci sotva vlekou obrovská hypertrofovaná varlata, některé jsou zježené, evidentně v posledním tažení – že by snad mor? Návštěvníci masově přinášejí krmení a mléko, lité do velikých mís – myšičky na všech stranách kolektivně bumbají... Bráhman pořádá púdžu na jejich počest na stříbrném nádobí, jejich močí, setřenou ze schodů, dává požehnání na čelo účastníků, ti také tyto schody líbají...Dorostlé děti podpírají k smrti pracující stařenku, stále padající, která se ještě přišla s oblíbenými myškami rozloučit. Indie žije svůj mýtus. Nikdy v životě jsem neviděl nic tak odporného, ač jsem otrlý zoolog a ke zvířatům mám obecně blízko. Blééééé! Hru „Vařila myška kašičku“ už do smrti s dětmi provozovat nebudu... Člověk by byl maně v pokušení vyčistit jinak docela hezký chrám plamenometem a přistavět k němu minaret. Byly kdysi i v křesťanství podobné excesy, řekněme světci sající žebrákům hnis z ran?

Velmi zvláštním náboženstvím je i džinismus (lepší by bylo i v češtině označení „džainismus“, s arabskými džiny nemá věru nic společného), který má v Rádžasthánu celou řadu chrámů s krásnými kamenořezbami. Jeho zakladatel, Mahávíra, byl zhruba současníkem Buddhovým, velmi podobně bývá i zobrazován a Buddhovu učení se některé džinistické představy a příkazy poněkud podobají. Vzhledem k tomu, že džinismus má v programu extrémní nenásilí (které ale nevylučuje kultovní dobrovolnou smrt hladem), striktní vegetarianismus, asketismus a omezení světských radostí a emocionality na naprosté minimum (zapovídá i zemědělství), neměl nikdy velký počet konvertitů a jeho vyznavači se příliš nemnožili – dnes je jich zhruba pět milionů (mnoho džinistů je i v sousedním Gudžarátu, což dosti ovlivnilo i odtamtud pocházejícího Gándhího). Upřednostňovaná povolání jsou třeba bankovnictví a obchod.  V Rádžasthánu je ponejvíc rozšířena větev „Bíle oděných“, na jihu Indie i „Vzduchem odění“, chodící nazí. Celkově mi přišel džinismus jako náboženství podivně bezbarvě nanicovaté.

Z dalších minoritních věr je v Dillí jedno z největších kultovišť bahaismu, tzv. „Lotosový chrám“ v podobě lotosového květu – náboženství samo, mající celosvětově asi pět milionů vyznavačů, vzniklo radikální revizí íránského šíitského islámu Bahá´ul´lláhem (1817-1892), který většinu života pobýval v osmanském exilu. Obávám se, že tato monoteistická víra, zahrnující i požadavek Společnosti národů, univerzálního jazyka a univerzálního vzdělání, je příliš předpisově obecná a příliš dobře očištěná od všech „nálezků lidských“ na to, aby k sobě emočně poutala větší davy...

Rádžasthán vznikl začleněním původně formálně samostatných knížecích států do sjednocené Indie v roce 1947, tato hinduistická vojenská knížata, tzv. rádžpúti (dosl. „synové králů“), podléhala přísnému vojenskému kodexu cti, který poroučel například v případě beznadějného obležení v pevnostech rituální sebevraždu, džauhar, mužům vržením se do zcela beznadějného útoku, ženám a dětem skokem do ohně (hinduismus, byť adoruje princip áhinsá, neubližování, není zdaleka zcela pacifistický: kastě kšátriů přikazuje bojovat, neboť taková je jejich dharma, životní úkol – i dnešní Indie je značně militaristická a rádžpúti hrají v její armádě důležitou úlohu – na vojenském prostoru u Džajsalméru se skvěl nápis: Cut hard, cut deep!). Prohlížel jsem si mnoho paláců a v nich přemnoho knížecích portrétů, podivně zaměnitelné ksichty jednotlivých rádžů, zcela zapletených v reprezentaci a radovánkách, po nichž většinou nezbylo nic kloudného, a na něž si o pár let později a o pár kilometrů dál nikdo nevzpomene, podobně jako si o pár let a o pár metrů dále nikdo nevzpomene na nás...jak rychle vyprchává světská sláva! Jak rychle se přepychové textilie potahují plísní a drahé dýky chytají rez!

Nikdy jsem neviděl tolik pevností, paláců a dalších reprezentativních staveb jako v Rádžasthánu (tamní hrobky, vzhledem k pálení mrtvých, představují pouze kenotafy). I bohatí kupci si stavěli přepychové domy, či spíše malé palácíky, zvané havelí, často důkladně omalované, včetně žánrových obrázků ze století železa a páry (prolézání těchto malebných staveb, kde se na úzkých schodištích v masách tísní zámožní a pigmentovaní indičtí turisté a vládne dusné vedro, mi připomínalo scény z Dantova Pekla). Jen pro málo z těchto staveb je dnes využití, řekněme jako hotely, a většina z nich chátrá.  Britským panstvím stavební činnost nijak neutrpěla, naopak ještě vzrostla – britská vláda vyplácela knížatům všech velikostí štědré apanáže za to, že nebudou zasahovat do veřejné správy, a peníze ušetřené za armádu se vrazily do staveb. V životě jsem neviděl ani stavby nákladnější: obrovská a nádherně zdobená pevnost Mehrangarh v Džódhpuru musela mít pořizovací náklady tak trojnásobné chrámu sv. Petra v Římě a saský Königstein se zdá ve srovnání s ní zcela k smíchu (rádžpútské pevnosti mají na masivních branách navařené obrovské hroty proti náporu válečných slonů). V témž městě je i další obludně veliký palác Umaid Bhawan, zcela nový, z let 1929-1944, stavěný už britskými architekty (dříve byli angažováni většinou perští) a zdobený uvnitř krásnými výtvarnými díky na špičkové úrovni dobového britského dekorativního malířství (pozdější mahárádžové měli obrovská naddimenzovaná auta jako náhražku dříve oblíbených chobotnatců). Zde se dostáváme k jádru věci: Indie  je v čemsi  nepředstavitelně naddimenzovaná, masová a zároveň bizarní. Obrovské množství zemědělců umožnilo je vykořisťovat ve velkém (pachtýři odváděli až půlku úrody) a naakumulovat neobyčejné peníze – říše Velkých Mughalů a její stavby jsou toho nejlepším příkladem. Stavitelé byli perští, ale stavby jsou neobyčejně obrovské a přebujelé, jako urbanistický horečnatý sen – takto i britská architektura vyhnala své největší a nejobludnější květy právě v Indii, ostatně matce slonů a nosorožců. Íránské stavby v Isfahánu či Šírázu  působí proti indickým velmi skromně a decentně, ve stylu chudých příbuzných se jeví i Osmanská říše – Topkapi serail jako skromný venkovský zámeček, byť vybraně zařízený. Málo co v Indii má lidštější měřítko – trh na velbloudy v Puškaru zaplavují tisíce a tisíce těchto zvířat (kus stojí tak mezi 7-18 tisíci naší měny) a rovněž koní - ti rádžasthánští, marwari, mají uši špičkami k sobě, nezřetelno, zda geneticky či dlouhodobým svazováním. Stejně obludnou turistickou atrakcí je sledování západu slunce na dunách za Džajsalmérem – sjedou se sem denně tisíce a tisíce návštěvníků na velbloudech, až z toho jde hrůza: devadesát procent všeho turismu v Indii už je vnitřního, podobně jako v Číně.

Severní Indie je podnes plná památek na éru Velkých Mughalů, část je i v dnešním Pákistánu, třeba v Láhauru. Ač Bábur (1483-1530), zakladatel této vladařské posloupnosti z rodu Timúrovců, byl etnický středoasijský Turek (předchozí muslimské dynastie v Indii byly afghánské), byl dvůr vždy převážně perský, nejen co do architektury, ale i umění, zejména malířství miniatur, literatury a úředního jazyka, ale i úředního aparátu – značná část vysokého činovnictva byla perská, jeden příklad za všechny: Abu´l-Hasan Asaf, otec Mumtaz Malal, nejoblíbenější manželky vladaře Šáhdžahána, 1592-1666, a „obyvatelky“ krásného mauzolea Tádž Mahal, na jehož návštěvu je třeba stát dlouhou frontu od páté hodiny ranní a kolem něhož teče řeka Jamuna jako převeliká stoka. Teoreticky vzato by muslimští panovníci neměli ve své říši trpět zjevnou modloslužbu, masa hinduistického obyvatelstva (přes 90%) a chuť od něho vybírat daně však byla taková, že se nad celou věcí zavíralo oko. Pevnosti, paláce, mešity mauzolea...vše postaveno z architektonického požehnání severní Indie, červeného pískovce, který se velmi snadno zpracovává do podoby krásných kamenných krajek a časem na vzduchu namísto koroze stále více tuhne (je typické, že indické mešity mají oproti osmanským mnohem větší plochu dvora než zastřešené části – věřících bylo tak moc). Bratrovraždy, oslepování, otravy, popravy i vraždy mimo rodinu. Zjemnělost, přepych, hry jakožto hlavní životní obsah dvorské činnosti (šachy darmo nepocházejí z Indie). I vladař natolik osvícený, jako byl Akbar, trávil většinu času nikoli administrativou, ale hrami typu jakéhosi „člověče nezlob se“, kdy místo figurek stály konkubíny z harému a místo hrací desky bylo palácové náměstí. Kromě „zlepšováků“ ve státní správě vymyslel i četné „zlepšováky“ v chovu holubů či drátěný míč s důmyslným vyrovnáváním svíčky uvnitř pro možnost hraní tradičního póla na koních v noci. Je pozoruhodné srovnat paralely mezi Akbarem (1545-1605) a naším Rudolfem II. (1552-1612), byť ten se mu se svou „pidiříší“ nemohl vůbec rovnat – oba byli nábožensky tolerantní, uměnímilovní, podporovatelé rozmanitých synkretismů a renesancí, uměleckých řemesel (pietra dura) či astrologie. Časově je poněkud předchází vyvrcholení Osmanské říše za Sulejmana Nádherného (1495-1566).  Akbar  měl přes všechen vliv a bohatství velmi akcentované povědomí o pomíjivosti světských věcí – na průčelí jím založené mešity s hrobkou jeho oblíbeného světce Salíma Čištího ve Fatehpur Sikrí stojí: „Život je jako most: jdi po něm, ale nestav si na něm dům.“ Akbar vytvořil i nové synkretické náboženství Dín-i-lláhí, jehož popisy se v literatuře velmi liší, snad byla jeho součástí i úcta k světlu a Slunci, zároveň také ale pokládal svůj rod za nositele tohoto světla (někdy se nechával zobrazovat se svatozáří) a tak se jednalo vlastně o skrytou sebeadoraci – příznačné však je, že k tomuto přesvědčení nikoho nenutil. Velcí Mughalové často měnili své sídlo a tudíž hlavní město říše, i v tomto aspektu hrál Akbar prim. Nechť si laskavý čtenář o této velezajímavé a u nás obecně málo známé dynastii přečte více. Z už upadající mughalské říše odvezl perský Nádir Šáh roku 1739 po obrovském krveprolití v Dillí zcela fantastické poklady, mimo jiné známý Paví trůn a obří diamanty, přesně v duchu představ o Indii jakožto zemi pohádkového bohatství.

Vidí-li člověk Indii, její obrovskou rozlohu, přečetné obyvatelstvo a hluboko vsáklé tradice, diví se, že v poměru maličká a vzdálená Británie vůbec zatoužila ji opanovat a podle svých představ „zcivilizovat“. Už podnebí je Evropanům zcela nepříznivé, v létě nesnesitelně horké, s koncentrací srážek jen na období monzunu – v kotli teplého deště, dusna a mlh pak bují vše od plísní přes rostlinstvo až po místní božstva. Není asi náhodou, že britský zájem o Indii výrazně stoupl po osamostatnění amerických osad (Východoindická společnost relativně dlouho zachovávala perštinu jako řeč veřejné správy) a také nebude samo sebou, že vlastní přivtělení k britské říši trvalo ani ne devadesát let (1858-1947).  Jaké „misijní“ zaujetí vedlo k tomu, vnutit tak veliké zemi svou moc, nové technologie (třeba železnici) a nový způsob uvažování? Touhou po zisku samém to zdaleka jen nebylo (i v zemích bez kolonií, třeba ve starém Rakousku, si obyvatelstvo žilo v podstatě srovnatelně), ostatně značná část výnosu se na místě investovala, bylo v tom i cosi megalomanického a bizarně snového, jak dobře popisuje z Barmy Orwell. Indie se obecně podobá snu, chvílemi zlému...