(volné pokračování eseje Turkestán, otištěného v knize Země spatřené, 2016)
V červnu roku 2017 jsem měl možnost projet po zemi cestu z kirgizského Biškeku přes čínský Turkestán a provincii Kan-su až do města Luo-jang v provincii Che-nan, hrubým odhadem něco přes čtyři tisíce kilometrů - teplota se pohybovala mezi nulou a 42 stupni, nadmořská výška mezi minus 200 a čtyřmi tisíci. Ani v kombinaci autobusu a vlaku to nebylo zcela snadné a několikrát jsem si vzpomněl na Marca Pola, který podobnou trasu absolvoval na velbloudu a opakovaně. S dvěma asi dvěstěkilometrovými mezerami se mi tím uzavřela celoživotní a z mnoha kusů složená cesta po zemi napříč Euroasií ze Sevilly do Čcheng-te severovýchodně od Pekingu.
Jak obrovská a pustá je Asie! Její pouštní a polopouštní pláně si naprosto nelze představit, aniž by je člověk, byť aspoň motorizovaně, projel. Jaké by to bylo asi na mezku...? Niagarské vodopády si lze jakž-takž představit podle fotografie nebo filmu, takováto rozlehlost a odlehlost se znázornit nedá. Nelze než žasnout nad výkony starých cestovatelů. Sven Hedin, jehož cestopisy z přelomu 19. a 20. století jsem jako dítě se zájmem čítával, byl posledním výrazným z nich a jeho výkony byly na samém okraji lidských možností vůbec. Teprve později mi došlo, s jakou na jedné straně nezlomnou vůlí a na druhé bezohledností „stápěl“ na svých vskutku mrazivě působících cestách nejen nákladní zvířata, která cestou většinou padla skoro všechna, ale i své pomocníky a druhy na cestě – hodnotil je v zásadě podle toho, do jaké míry se pro něj byli schopni obětovat, nadchávaly jej také „árijské“ rysy Tádžiků. Pozdější obdivovatel hitlerovského Německa, zároveň také nadšený křesťan a vědec-geograf tělem i duší, osobnost vskutku rozporuplná – mohl ale někdo nepodivný a nerozporuplný na takovýto sám konec světa a pól osamělosti s tehdejšími prostředky dojet? Pak už přišla éra leteckého mapování a terénních aut...
Tchien-šan (Nebeské hory, u nás známější v poruštěné podobě jako Ťan-šan), Kchun-lun-šan, Pamír – jména, která jsem znával jen ze školních atlasů a cestopisů, všechno obrovská pohoří, ve svých nejvyšších vrcholcích přes 7000 metrů...Obrovské masivy Kangur a Muztag Ata se sněžnými poli a ledovci, mizející střídavě v mracích a nesvětsky zářící v občas dopadajícím slunci, průsmyk Torugart, i v létě se sněhovou metelicí a himálajskými supy v mraku nad mlhami zastřenou planinou... Opuštěná odlehlost, kam nás nikdo nezval. Při noclezích nad tři tisíce metrů se většině lidí, pokud vůbec usnou, zdají strašidelné sny, ti náchylnější už mají přímo horskou nemoc s nevolností a pěnou u úst, ti méně náchylní se aspoň zadýchávají do každého kopečku, v důsledku nižšího tlaku vzduchu je mozek stále trochu malátný, uvažování stagnuje, je poměrně snadné zabloudit či udělat nějakou chybu...
Při podivném etnickém porcování někdejšího ruského Turkestánu lidovým komisařem pro otázky národností Džugašvilim byly vlastně teprve ustanoveny dnešní turkické národy a jejich jazyky v celé této oblasti, zhruba v tom stylu, jako by někdo Hanákům vlastní stát a jazyk povolil a řekněme Chodům ne. Do té doby byly zcela zřetelné národy jen dva – usedlí Sartové, tedy vlastně Peršané a pozdější Tádžikové měst a oáz ,a kočovní „Turci“ stepí a polopouští (s výjimkou usedlých Uzbeků), lišící se od nich nejen jazykem, ale i vzhledem, s plochými mongolskými obličeji oproti europoidním perským. Pokud psali turkicky, a nikoli persky či arabsky, používali tzv. čagatajštinu, dnes už mrtvý literární jazyk nazvaný podle Džingischánova syna Čagataje a používaný i na mughalském dvoře v Indii. Kirgizština, původně archaický turkický dialekt, značně vzdálený od poměrně odvozené osmanské turečtiny, se začala zapisovat až počátkem 20.století a její vlastní písemnictví bylo doslova „vydupáno ze země“ (do roku 1929 psala písmem arabským, pak do roku 1938 latinkou a od té doby až podnes azbukou – ve dvou nejchudších postsovětských státech, Kyrgyzstánu a Tádžikistánu, se nově plánovaný přechod na latinku nezdařil).
Jako původně kočovný lid měli pouze ústní slovesnost, zato však důkladnou – národní epos Manas líčí život, boje a osudy potomků pololegendárního vládce Manase z 9.století (lidová tradice mu připisuje hrobku poblíže města Talas, která ovšem náleží jakési místní šlechtičně). Řečená skladba patří k nejdelším na světě, v různých verzích kdesi mezi Homérem a Mahábháratou. Tradičně jej zpíval specializovaný zpěvák, zvaný manasčy, za doprovodu loutny s názvem komuz. První zapsané verze pocházejí od ruských etnografů konce 19.století, kdy se několik vždy svěžích národopisných pracovníků znalých těsnopisu střídalo v stenografování toho, co ze sebe zpěvák často po několik dní a nocí nepřetržitě chrlil. Posléze se ukázalo, že pro něj nebylo nutné se celých někdy až 500 000 veršů učit z paměti – interpreti znali pouze zhruba děj a verše generovali spontánně „za pochodu“, což je úžasný výkon, který je zcela nekompatibilní se vzděláním, většinou i jen s gramotností: podobně „pracovali“ i srbští guslaři při zpěvu o činech kralevice Marka (ti navíc bývali obvykle i slepí). Tradice prý je živá dodnes a pěvce v národním kroji a s kalpakem na hlavě si lze za úplatu pozvat řekněme na svatbu.
Zdaleka nejznámějším kyrgyzským literátem byl Čingiz Ajtmatov (1928-2008), syn popraveného lokálního stranického činovníka (koncem třicátých let byla zlikvidovaná celá kirgizská jakž-takž vzdělaná elita), který horko-těžko směl vystudovat na veterinárního pomocníka a posléze na zootechnika a stal se během let nejslavnějším turkickým autorem vůbec. Ač psal řadu povídek i kyrgyzsky, je jeho dílo vlastně součástí literatury ruské, už vzhledem k tomu, že próza v jeho vlasti žádnou lokální tradici neměla. Uměl zcela geniálně pracovat s lidovou obrazností, mýtem a náboženskými motivy a ač je v jeho knihách patrný i tíživý vliv komunistické diktatury, lze se jen podivovat odvaze (a úspěchu), s nimiž zobrazoval kulturní a lidský úpadek pozdního Sovětského svazu. Obávám se, že srovnatelný literát třeba v našem písemnictví není a vřele doporučuji všem čtenářům seznámit se s jeho lyrickými a drobnokresebnými prózami v českém překladu.
Kyrgyzové (jsou jich dnes asi čtyři miliony) původně sídlili v oblasti Altaje a na horním Jejiseji a do střední Asie přišli až zhruba v šestém století. Mají výrazně mongolské obličeje, zvlášť rázovitá jsou malá mimina, krásná, ale pro náš vkus velmi zvláštní – populace podnes utěšeně roste. Podrželi si řadu archaických turkických tradic, starobylým jazykem počínaje, přes šamanské náboženství, které pod lehkým nátěrem islámu přežívalo až do počátku 20.století, až po pravidelné migrace se stády – v létě do hor, v na podzim do teplejšího zimoviště, kyšlaku, v rovině. V horách se nějaká ta jurta stále ještě vidí. K lokální tradici patřila i sokolnická drezúra chycených orlů k hubení vlků, nejhorších nepřátel pastevců. Teprve striktními opatřeními sovětské vlády se podařilo většinu Kyrgyzů usadit.
Koncem 19. století napadlo severní kyrgyzské kmeny pozvat Rusy na pomoc proti jižním (tito nomádi nikdy nebyli jednotní) a roku 1876 byla země připojena k ruskému Turkestánu, zároveň padl Kokandský chanát, jehož vlivu Kyrgyzové rovněž podléhali. Vzhledem k tomu, že některé části Kyrgyzstánu - třeba oblast mezi Biškekem a jezerem Issyk-kul, připomínající v zásadě Polabí - mají dostatek vláhy a hodí se k zemědělství, proudili do země záhy ruští osadníci, jichž postupně přibývalo – ke konci sovětské vlády jich byl už milion a tvořili zhruba dvacet procent všeho obyvatelstva (z jiných etnik jsou nejhojnější minoritou Uzbekové, asi dvanáct procent populace). Ač je ruština po krátké přestávce od roku 2001 opět druhou úřední řečí v zemi, asi dvě třetiny Rusů, k nimž je poměr spíše napjatý, se v mezičase vrátily – nicméně jsem v době svého pobytu viděl stavět nový pravoslavný kostel a ruština se slyší poměrně často. Do Kyrgyzstánu byli vysídleni i povolžští Němci a usazeno tam i mnoho válečných zajatců, kteří se po mnoha letech pobytu v lágrech už nemohli či nechtěli vrátit domů – dnes jsou prakticky všichni opět v Německu. Protože Němcem je každý, kdo má alespoň jednoho německého prarodiče, nastal okolo roku 1990 pravý exodus.
Po rozpadu Sovětského svazu se Kyrgyzstán vyvíjel zcela stejně jako jiné postsovětské středoasijské „republiky“, snad s tím rozdílem, že je chudší a nestabilnější. Vládnoucí garnitury se od té doby vystřídaly už tři – při obou „revolucích“ s výbuchy lidového hněvu Západ vždy jásal, že už do země konečně přichází „ta pravá demokracie“, aby se vždy znovu ukázalo, že opět nastává ono pro střední Asii typické rodinně-klanově-kamarádské hospodaření, jen se u státních koryt posilní další z vlivných klanů. Zdá se, že západní politický systém se pro turkické národy nehodí. Poněkud prý se šíří i radikální islamismus, jinak je ovšem rozšířen islám laxní – jsoucnost Alláhovu popírá věru málokdo, nemírné pití vodky a zanedbávání ramadánového postu je naopak velmi rozšířené.
Celkově je ovšem země „obyvatelná“, ve všemocné rodině má každý, kdo s ní „drží basu“, neselhávající oporu, je zde poměrně bezpečno, byť prý není cizinci radno chodit Biškekem po setmění. Biškek, který se za sovětských časů dlouhá léta jmenoval Frunze (po...), je typickým postsovětským provinčním hlavním městem s izolovanými úředními budovami v prapodivných slozích, stojícími uprostřed velkých parků, části lidově zábavních – jakási levná kopie Taškentu či Kišiněva. Na rozích dívky prodávají jako za starých časů za levné ceny lidové nápoje tan ze zředěného kvašeného mléka a aršan z na másle opražené pšenice, též zkvašené s mlékem. Žádné památky, které by stály za řeč, tu nejsou, vůbec je Kyrgyzstán na lidské památnosti velmi chudý – jediná věc, která mě opravdu zaujala, byly staré turkické hroby s baltaky, náhrobními kameny se zpodobněním nebožtíka, ve zbytcích města Balasaganu, tak z 9.-10.století. I dnešní kyrgyzské hřbitovy jsou pozoruhodné, místy jsou to téměř města mrtvých, lze na nich vidět jak malé hliněné hrobečky, které se za pár let zcela rozpadnou, tak i nákladné rodinné hrobky z hlíny, cihel či kamene s věžičkami a kopulemi: ruský vzor pohřbívání se tu na rozdíl od Uzbekistánu neuchytil.
Vzhledem k tomu, že v zemi je v létě velmi teplo, ale v zimě mrzne, připomíná sortiment pěstovaných plodin i chovaných domácích zvířat tak nejvíce Bulharsko, snad s výjimkou toho, že se v nejvyšších polohách Ťan-šanu pasou i jaci. Také ptáci jsou převážně „balkánského“ typu, byť vzdálenost od Evropy je veliká: savci, hmyz a další bezobratlí jsou však už značně jiní. Jak nádherná je však příroda Kyrgyzstánu! Mohu s dobrým svědomím říci, že jsem na všech svých cestách neviděl zemi tak krajinářsky krásnou. Už blízko u hlavního města ležící rezervace Ala Arča („Pestrý jalovec“) je prý úchvatná. Zcela fascinující je slakovodní, avšak bezodtoké jezero Issyk-kul velikosti našeho průměrného kraje s ocelově modrou hladinou a řadou endemických ryb, napájené spoustou řek a říček pramenících v ťanšanských horách – prakticky všechny kirgizské řeky jsou prudké, vytékající kdesi z ledovců, některé jasně modré, jiné kalné, v rovinách lemované topoly, vrbami, jilmy, duby a hlošinami.
Cestou k Issyk-kulu se po stranách zdvihají horská pásma jménem Ala Tau („Pestré hory“), zpočátku lysé, jen s porosty divoké rebarbory a ferul. Nejkrásnější je ale vlastní Ťan-šan s obrovskou diverzitou druhů a biotopů na malé ploše, jinými na severním a na jižním úklonu – horní hranice lesa zde leží asi ve třech tisících metrů. Pohoří se dá trochu srovnat s Kavkazem či s Jün-nanem s jeho nekonečnými povlovnými svahy, ale je ještě mnohem velkolepější. Divoké růže, zimolezy, jalovce a smrky druhů odlišných od našich lemují na zalesněných úbočích cestu, v odlehlých místech jsou prý i veliké lesy divokých vlašských ořešáků (kupodivu značně podobné, s jedlovými a modřínovými lesy, dřišťály, muchovníky a množstvím květin, byly hory „Koňské podkovy“, Ma-tchi v daleké provincii Kan-su). Divoké ovce, sibiřské kozorožce, sněžné levharty, medvědy či vlky pochopitelně běžně vidět není, zato sviště Marmota baibacina, orly, husy indické, husice rezavé, kavčata rudozobá a pěnkaváky sněžné (Montifringilla nivalis) – pro všechny středoasijské hory jsou typické i pišťuchy (Ochotona), drobní „zajíčci“ s krátkýma ušima, a endemické druhy hýlů, dlasků a dalších pěnkavovitých. Cesta do Číny pak vede přes městečko Naryn a průsmyk Torugart krajinou, už srovnatelnou s tibetskými planinami.
Celý den, od rána až do večera, trvají přechodové formality v Torugartském průsmyku a dále v čínském vnitrozemí – je to místo, kde hranici nepřechází vůbec nikdo, a Evropané už teprve ne – denně snad několik kamionů (Kyrgyzstán má dosti čilý obchodní provoz s Čínou, někteří Kyrgyzové umějí i trochu čínsky). Kontrol za čínskou hranicí je neméně než pět, v několik desítek kilometrů od sebe vzdálených místech – na jednom jsou prohledána zavazadla, na posledních dvou minuciózně kontrolovány pasy. Nechybí ani voják s mohutným bodcem k propichování pneumatik v pádu potřeby: obrovský rozdíl proti letištím, kde je odbavení velmi rychlé. Kdo chce podivnosti provádět, musí zřejmě podivnosti i strpět. Lze si těžko představit, že by do takovéto říše přicházely statisíce uprchlíků, které sice v podstatě nechce, ale nedokáže jim v tom zabránit...
Je-li Kyrgyzstán opravdu nádherný, o čínském Turkestánu, tedy Ujgurské autonomní oblasti čili provincii Sin-ťiang („Nová hranice“) to říci naprosto nelze a její návštěva je spíše bizarní než obzvlášť příjemná. Tato největší a nejchudší z čínských provincií byla k říši připojena až za Mandžuské dynastie v roce 1757 a čínský vliv zde byl až do nedávné doby, pomineme-li několik pohraničních pevnůstek a usídlení čínských úředníků ve městech, relativně malý, podobně jako v Tibetu. Ještě po polovině 19.století se celé rozsáhlé oblasti pod vládou Jakuba Bega v zásadě osamostatnily a teprve jeho poražení Rusy problém vyřešilo. Ruský vliv v oblasti byl vždy velmi silný, v Kašgaru byl velký konzulát s početným personálem i mnoho ruských kupců, silné bylo i zastoupení Velké Británie různými rezidenty a průzkumníky (např. Eric Shipton, popularizátor známé skalní brány Tešik Taš v horách nad Kašgarem) – už jmenovaný Hedin se s oběma stranami i s čínskými místodržícími často scházel. Žádná z velmocí se nedokázala odhodlat k rozhodujícímu skoku, kořist byla ostatně poměrně hubená. Tento stav pokračoval i po pádu Mandžuské dynastie, byť mezi válkami a krátce po nich značně převažoval vliv Sovětského svazu (ujgurština má řadu výpůjček z ruštiny a ruské nápisy se ještě občas, byť zřídka, uvidí – anglicky neumí samozřejmě vůbec nikdo, klíčovým cizím jazykem je zde čínština). Po dobytí moci Mao Ce-tungem v roce 1949 se oblast, už tak značně levicově naladěná, víceméně dobrovolně přidala k vlastní Číně.
Je velmi obtížno zjistit, kolik asi Ujgurů by chtělo dnes úplnou samostatnost (zlatý déšť čínského hospodářského zázraku střídmě kape i na ně), ti, kteří si ji ale přejí, používají naprosto všech prostředků – zvláště oblíbené jsou útoky noži do čínského davu, třeba i na letištích, vyskytuje se i kladení bomb. V rámci panturkismu nalézají Ujguři podporu v některých radikálně islamistických kruzích v Turecku, které je teď u čínských úřadů zapsáno dosti špatně. Západní média nevědí, jak se k tomuto konfliktu postavit, neboť vše, co dělá Čína, musí být špatně už z principu a vše, co dělají islamisté také, takže něvědí, komu mají „fandit“. Problém ostatně mimo Čínu málokoho zajímá. Jednoho večera jsme viděli v Kašgaru vyjíždět více než dvacet velkých zamřížovaných policejních „antonů“ se světly k nějakému nepokoji, nepodařilo se nám ovšem zjistit, oč vlastně šlo. Pravděpodobnost, že by Čína Ujgurstán „propustila“ a dala mu úplnou samostatnost, je asi taková, jako že Spojené státy dobrovolně vrátí Velké pláně Siouxům. Ujguři, kterých je podle různých odhadů osm až deset milionů, tvoří komunity i ve všech velkých čínských městech, kde jim tamní obyvatelstvo přičíta vinu za veškeré gangsterství a organizovaný zločin. Do jaké míry je tato domněnka oprávněná, je věru těžko soudit. Jejich jazyk, kterému se Číňan téměř nemůže naučit a samozřejmě se o to ani nepokusí, by se tímto k organizování nepravostí jistě hodil – oproti „sevřeným“ turkickým jazykům zní mluvená čínština jako rozverné dětské žvatlání.
Ujgurština je rovněž v rámci turkických jazyků řeč velmi původní, píše se podnes arabským písmem, podobně jako jazyky ostatních muslimských minorit v Číně (pokusy s latikou byly po roztržce se Sovětským svazem opuštěny). V rámci provincie jsou všechny nápisy dvojjazyčné, ujgurský nápis je vždy nad čínským, bývá však někdy menší. Vláda se snaží prosadit čínštinu jako povinný předmět na všech ujgurských školách, navzdory tomu jistá část Ujgurů neumí podnes čínsky buď vůbec, nebo jen velmi málo. Jistě představuje problém, jsou-li v zemi lidé, kteří jejím úředním jazykem neumějí mluvit ani psát – znalost čínštiny otevírá samozřejmě cestu ke kariéře. Na druhé straně je zde i ujgurská vrstva, která s vládou kooperuje a naopak se přiživuje na vytváření ochočené minoritní kultury a jejího aparátu, několik Ujgurů je i ve Straně.
Ujguři jsou etnikum provozující oázové zemědělství, byť snad kdysi byli pastevci – roli pastevců v regionu dnes hrají Kazaši, kterých je v Číně milion a půl, a rovněž Kirgizové a Mongolové. Typem venkovských sídlišť a krojem se Ujguři nejvíce podobají řekněme Uzbekům: v mužském provedení oblek evropského střihu, košile a čapka-ťubetějka, v ženském pestré šaty, nezřídka s flitry, a lesklý šátek okolo hlavy – trochu jako karikatura ruských krasavic. Vousy prý muži z ideologických důvodů nesmějí kvůli nařízení čínských úřadů nosit. Kašgar, lehce pod milionem obyvatel, ležící ve výši téměř....m nad mořem, je jediné trochu větší „městečko“ v Číně, kde nedominují Číňané, ale v tomto případě Ujguři (v Urumči, pětimilionovém hlavním městě provincie, už Chanové samozřejmě převládají). Těžko říci, že by Kašgar byl město hezké či malebné – stavby jsou, ještě více než v centrální Číně, ve stylu „každý pes jiná ves“, historických památek je celá řada, v zásadě v perském stylu, ale dosti skromných – asi jako když se na gotiku nejedeme dívat do Francie, ale řekněme do Sedmihradska. V perském stylu je i překvapující množství jednotlivostí hmotné kultury, od architektury přes stavbu dveří či hudebních nástrojů, slaví se zde zjevně i Nourúz, perský Nový rok s komedianty-provazochodci či rotujícími na visutých lanech, boji zápasníků, ale i bojovými kláními beranů či psů. Jak vyplývá z Hedinových líčení, ještě koncem 19.století zde vládl i persko-bucharský zvyk hošíků-tanečníků v čajovnách, občas lámajících srdce usedlých otců rodin. Velký význam měly v minulosti i dervíšské řády, zejména dervíši vířící. Ve zdejších mešitách - ta jménem Id Kah je největší v celé Číně (v pátek se zde prý účastní modliteb až 20.000 lidí) - se modlí pouze muži, ženy tak činí doma, na rozdíl od muslimů čínských, tzv. Chuejů (anglickou transkripci Hui nezaměňovat s ruskou!), kde mají zvláštní mešity – funkce imámky prý musí každé tři dny rotovat. Jinak se zdejší islám - sunitský, stejně jako v Kyrgyzstánu - zvyky ani jmény svátků příliš neliší od tureckého. Mešity a staré „lepší“ domy mají „šupinkovitou“ fasádu, v předu pak ajvánový výklenek a dvě věžičky.
V oblasti starého města je množství řemeslníků a obchodníků a též malebných starců a stařen jako za starých časů, také samozřejmě mnoho policistů obou pohlaví, značnou část jich tvoří jakási „pomocná stráž“ téměř bez pravomocí, kterou prý lidé příliš neposlouchají (proti centrálním provinciím je v Ujgurstánu všeobecně „přepolicajtováno“, i na silnicích lze všude vidět množství kontrolních postů). Ujgurská kuchyně připomíná středoasijskou, jen má výrazně větší podíl nudlí v různách úpravách – jinak převládá chléb s cibulí v podobě tlustých placek, pečené buchtičky samsa zakládané masem či zeleninou, velmi oblíbená je i polévka s vařenými holoubaty (chov holubů, těch užitkových, i rejdičů, racků či bagdet, je výraznou ujgurskou zálibou). Na trhu lze koupit prakticky cokoli, pro biologa jsou zajímavé kůže z obřích kožešinových psů (mnohdy téměř dimenzí medvěda), vlků, rysů, rohy z antilop džejranů (v okolí Turfanu i ze sibiřských kozorožců) a nejrůznější již Čínou zavánějící medicína: krom různých sušených bylin, běžných i v ruské střední Asii, tu lze vidě i sušené kůže z ušatých ježků, gekony, trnorepy, žáby, zmije a různé jiné hady, mořské jehly, štíry, jelení parohy, choroše rodu Ganoderma a mnoho jiného – co je na ústřel a co na nešťastnou lásku, je pro nezasvěceného těžko odhadnout.
Srážky v celém Ujgurstánu jsou tak nepatrné, že veškeré zemědělství je závlahové: lze vidět nejen veliké výsadby vrb a podivuhodně jako podle pravítka rovných bílých topolů (jsou prý geneticky zinženýrované), ale i kultury pšenice, kukuřice, zřídka i rýže, vojtěšky, vlašských ořešáků, meruněk, broskví, jabloní, „jablkohrušek“ naši (Pyrus pyrifolia), vinné révy, granátovníků, melounů a různé další zeleninu „balkánského“ typu, s přimíšenými čínskými vlivy, jako jsou tučnoosé saláty k olamování, jakási obří pažitka a luštěnina s předlouhými, ale tenkými luskami – obé se před konzumací na kousky krájí a vaří. Je patrné, že v zimě zde značně mrzne. Na dobytčím trhu upoutají koně od krásných, a zjevně i drahých, přes skromné polopouštní koníky až k mulám a oslům, hovězí dobytek už v zásadě evropských plemen, něco málo dvouhrbých velbloudů, kozy a zejména množství ovcí: většina z nich patří k takzvaným „tlustozadkým“ plemenům, jímž se tuk ukládá v mohutných hýždích, jimiž při každém kroku pudinkovitě a poněkud lascívně potřásají. Ač přednáším o domestikantech už pětadvacet let, teprve na kašgarském jarmarku mi „docvaklo“, že se sice také jedná o způsob ukládání tuku, který svou plošnou koncentrací, podobně jako hrby velbloudů, brání přehřátí organismu v letních vedrech (plemeno se pěstuje už od Ázerbajdžánu na východ), ale že zřejmě na jeho vyselektování měly podíl i zoofilní záliby ovčáků, trpících sexuální nouzí na odlehlých pastvištích. Náhlý náhled značně otřásl mou duševní rovnováhou (existují i ovce „tlustoocasé“, kde se lůj ukládá ve zbytnělém ocase – i takové jsme později v provincii Kan-su viděli).
Ujguři smějí mít ve městech dvě, na venkově tři děti, ale na pohled se mi zdálo, že se předpis příliš nedodržuje – dětí bylo takříkajíc jako smetí (i centrální čínské provincie už politiku jednoho dítěte opouštějí). Podle vyprávění našeho ujgurského průvodce, opatrného muže se zvláštním smutným přízvukem, opakujícího důležitější věci několikrát dokola, jsou ujgurské svatby pořádány pro obě pohlaví odděleně, ve svatební den prý muzikanti hrají už od 2.-3. ranní hodiny. Dříve se ženili chlapci už v šestnácti a dívky ve čtrnácti letech, dnes čínský zákon předpisuje pro muže minimálně dvacet a pro ženy osmnáct let věku. Dříve se manželé poprvé viděli až o svatební noci, dnes samozřejmě už dříve, ale stále je zachován zvyk placení výkupného nevěstinýcm rodičům, což činí v průměru zhruba 40.000 jüanů (asi 150.000 Kč dnešní měny). Velkolepými podniky jsou i ujgurské pohřby, konané jinak podle všech muslimských regulí - druhý den po vlastním pohřbu se servíruje pilav (plov) až pro 600 lidí – klanové vazby jsou podnes Ujgurům téměř vším. Ujgurské hroby jsou buď hliněné (v suchém podnebí nemohou rozmoknout) nebo, poblíž hranice, okachlíčkované, ty chudší s rovy tvaru rakví, ty bohatší s kopulemi.
Ujguři změnili náboženství v doložených dějinách hned dvakrát – ze šamanského na buddhismus a poté po velikém nátlaku na islám a jako vždy v takovýchto případech se pak pro něj velmi nadchli. Teď už se mohou opájet leda minulostí – v 7. století byla ujgurská říše čínské dynasti Tchang střídavě důstojným rivalem i spojencem. Dnes se musí z perspektivy Biškeku či Kašgaru jevit Istanbul jako ráj na zemi a Erdogan jako politický génij. Mám turkické národy obecně vzato rád – vždy na nich lze obdivovat statečnost, přímost v jednání, smysl pro věrné přátelství a rodinnou solidaritu, či zdvořilost vzdálenou jakékoli přemrštěné rafinovanosti či intelektuální zašmodrchanosti. S tou intelektualitou a humorem je to trochu slabší – turkický humor, reprezentovaný třeba Nasreddínem hodžou, se svý stylem ze středoevropských žertéřů podobá tak nejvíce tomu, co produkoval Enšpígl.
Z Kašgaru jsme vyrazili po Karakoramské dálnici (Karakorum highway), kdysi prestižním projektu čínsko-pákistánské „družby“ z padesátých a šedesátých let 20.století, dnes velmi zmodernizované. Stejnou trasou jel v roce 1894 Hedin, když se chtěl (neúspěšně) pokusit zlézt sedmitisícovou, dříve už zmíněnou horu Muztag Ata („Otec ledových hor“): tedy směrem na tádžické městečko Taškurgan v onom podivném výběžku Číny, kde tato na malé ploše sousedí s Tádžikistánem, Pákistánem a Afghánistánem.
Jak strašně pusté a holé jsou středoasijské velehory, tu s krátkou, od ovcí spasenou trávou a s pěšinkami vydupanými až pod vrchol ztrácející se v oblaku, tu úplně lysé a kamenité! Jak existenciálně smutno bylo na čínském Pamíru, na březích slaných jezer Bulu-göl a Kara-köl, skoro ve čtyřech tisících metrech! Jen tibetské a andské náhorní planiny byly srovnatelně velebné a zároveň hrozivě opuštěné a skličující. Sotva se zde vidí lidé a v říčních údolích jaci a velbloudi, i divokých zvířat je málo – velcí horští svišti Marmota hymalaiana, kamzíci goralové, velekuři tibetští či útesoví holubi Columba rupestris: zahlédnout je v obrovských masivech bez života je ale na samých hranicích možností. Kdesi v údolí řeky Gez, snad v místě zvaném Jučchi-Kappa, mezi pustými a rozervanými velehorami skoro bez vegetace, stojí obvyklé policejní stanoviště: rychle procházíme bludištěm kontrol: pod jednou lampou sedí na zdi veliký pestrý přástevník Arctia rueckbeili. Okamžité jej poznávám, vídal jsem jej jako student v Seitzově monumentální knize Gross-Schmetterlinge der Erde, tehdy byl známý snad v jednom jediném exempláři. Už starý, unavený a sytý zabíjení „k vědeckým účelům“ mu popřávám hodně štěstí, fotografování na takovém místě je zcela vyloučeno. Je hezké si splnit aspoň jeden pubertální sen, byť s odstupem čtyř desetiletí...
Za čtyřtisícovým průsmykem Subaš („Hlava vody“) začíná pramenná oblast Tarimu a v malé oáze v zemi nikoho stojí prastaré městečko Taškurgan („Kamenná věž“), obývané Tádžiky. Zde prý nocoval v 7. století buddhistický mnich Süan-cang, hrdina známého klasického románu Cesta na západ. Je zcela bizarní potkat, v zásadě na jediném místě v Číně, „bratry“ Indoevropany: vypadají jako Peršané z jihu a chytají se na několik málo perských frází, které si ještě pamatuji, byť místní dialekt se prý liší i od toho, jímž mluví Tádžikové „postsovětští“. Městečko je sice zmodernizované a ukazuje onu z kýčovitost „vzorného“ provedení malých osad (též i turistických prospektů) čínsko-sovětsko-íránského typu, nicméně působí jako folklorní přehlídka. Mnoho lidí nosí dosud původní lidové kroje, u mužů polodlouhou dželábii bez límce a bílou čepičku, u žen pestré, většinou červené šaty doplněné plochým kloboučkem, často převázaným pod bradu průsvitným šátkem. Čína u minorit nošení tradičních oděvů nebrání, spíše je podporuje – v izolovaném městečku na konci světa musí být ostatně dobrým džobem dělat „ochočeného“ menšinového funkcionáře a nějak si zpestřit nekonečnou nudu místa, proti němuž byl Ašský výběžek za minulého režimu Paříží. Zde úřední kontroly kulminují a nelze se než vrátit.
Čínský Turkestán je krajem polostepí, polopouští i celopouští (známá halucinogenní rostlina Peganum harmala na nich roste už od Sýrie až k Pekingu), sem tam s nějakým tamaryškem či saxaulem, jen v galeriových lesích podél řek a kanálů s eufratskými, černými a bílými topoly, vrbami, hlošinami, jilmy a divokými hrušněmi. Co chvíli se strhne písečná bouře, v Turfanu, asijském pólu vzdálenosti od všech moří, jsme pro uragán téměř nebyli schopní nastoupit do vlaku. V tomto městě, už převážně čínském, bohatě převažují bizarnosti nad skutečnými pozoruhodnostmi – je to nejteplejší lokalita Číny, tedy pokud se týká letních veder, prý až k padesáti stupňum. Za naší přítomnosti jich bylo jen 42. V zimě naopak slézá rtuť pod minus deset. Jedna z mála hospodářských rostlin, jíž dělá tento teplotní režim dobře, je vinná réva, či lépe řečeno její zdejší sorty, pěstované v takzvaném „révovém příkopu“, údolí malého potůčku, pro produkci extrémně sladkých rozinek (Ujguři víno nepijí). Poblíž města se na několika lokalitách nalezly texty v tocharštině, vymřelém indoevropském jazyce, neobyčejně archaickém a psaném v modifikovaném indické písmu bráhmí, který definitivně mizí v 8.století. Nedá mi to a uvedu pár slov, velmi povědomě znějících, v tocharštině B, pozdní variantě této řeči: pácer - otec, mácer - matka, procer - bratr, tkácer - dcera, trai - tři, śtwer - čtyři, keu – kráva. Většina textů je buddhistická – jak vlastně toto záhadné etnikum do takové pustiny dobloudilo? Ne že by snad v centrální Asii bylo indoevropských jazyků, recentních i vymřelých, málo, ale všechny patří k indoíránské větvi, tocharština ne... Není cílem tohoto článku rekapitulovat všechny říše a všechny národy, které se středem Asie prohnaly či se zde usadily, ani všechna zdejší náboženství typu šamanismu, buddhismu, manicheismu, nestoriánského křesťanství, taoismu či islámu, spíše zmínit to, co lze zahlédnout dnes...
Vlastní Čína začínala tradičně až u města Ťia-jü-guan, kde končila Dlouhá zeď a stála poslední pohraniční pevnost. Celé toto obrovské území, ať už před řečeným pomyslným limitem nebo za ním, je opět polopouštní, přerušované často horami, mnohdy z pestrého pískovce s různou barvou vrstev. Od Turfanu až do centrální Číny se táhne spousta buddhistických památek z doby mezi 1.-8. stoletím, většinou skalních chrámů, od malých „buddhistických holubníků“ s drobnou soškou po obrovské sochy dosahující ke třiceti metrům. Většina těchto mnohočetných „buddhovišť“ je velikostí kdesi mezi těmito, na hranicích s historickým Tibetem pak někdy s pozdějším lamaistickým nádechem. Pro čtenáře, který je neprošel, by jejich výčet neměl valného smyslu. Snad jen jednu lokalitu je třeba připomenout, jeskyně Mo-kao, kde v roce 1900 získal Aurel Stein (1862-1943), maďarsko-židovský badatel v britských službách spolu s Francouzem Paulem Pelliotem větší část taoistickým mnichem Wang Jüan-lu právě objevené a v 11.století zazděné náboženské knihovny už tehdy starých rukopisů v nejrůznějších jazycích, pravý historický a lingvistický poklad. Kdo by se chtěl v češtině, byť dobově „upraveně“, poučit o tomto nálezu a jak vypadaly kraje, které jsme projeli, v roce 1957, ať si přečte knihu českého orientalisty Pavla Pouchy Do nitra Asie z roku 1962.
Teprve kolem města Lan-čou začíná vlhká a kompaktně osídlená Čína, jak ji známe. Je zde mnoho vesnic i městských komunit etnicky čínských muslimů, Chuejů, a úměrně k tomu i mešit – po potlačeném povstání proti mandžuské vládě roku 1862 se mnoho z nich vystěhovalo do ruské střední Asie, kde se jim říká Duganové a dnes píší svou severní čínštinu azbukou. Ovšem právě v krajích kolem Žluté řeky a v dnešních provinciích Šen-si a Che-pej je vlastní historická kolébka čínské kultury, tedy v krajích ležících relativně na severu. Provincie Che-pej také patří k těm nejhojněji zalidněným, kde v rovině zcela vládne kulturní krajina se všemi tradičními severočínskými plodinami - v polovině června bylo právě po pšeničných žních. Sever Číny jedl tradičně nudle a placky (nikoli snad rýži, plodinu jihu), nedávno čínští archeologové našli „fosilní“ nudle staré 4000 let, byly z prosa a setárie. Na mandžuském dvoře se jakožto pokrm chuďasů srvírovat vůbec nesměly (úsloví: „princ jí nudle“ naznačuje krajní nouzi).
Až v horách Sung-šan byla pak možnost vidět pravý čínský listnatý les, skládající se v 1.500 metrech z dubů, kaštanů, ořešáků, jírovců, lip, moruší, javorů, břestovců, tomelů, jasanů, pajasanů, slivoní, hlohů, hrušní, růží, kalin, klokočů, rují (Cotinus), bezů, jilmů, zelkov, platycaryí, clerodender, corylopsisů, koelreuterií, forsythií a dalších dřevin, ovinutých břečťany, ostružinami, plaménky a chmelem – Středoevropan si nedokáže vůbec představit takovouto orgii rodů, jemu vesměs známých, v jednom lese.
U paty těchto hor leží známý klášter Šao-lin-š´, známý jako kolébka bojových umění, obklopený široko daleko školícími centry těchto dovedností pro domácí i zahraniční zájemce, budoucí učitele, bodygárdy či vojáky. Legendární Bódhidharma, první patriarcha čhanového buddhismu, přišlý z Indie v 5.století, vlastně vytvořil první soubor těchto cviků pro tělesný pobyb adeptů (ti mají i pracovat). Každý živý tvor prý v sobě nese buddhovskou podstatu. Čhan (u nás známější v japonském čtení jako zen, snad ze sánskrtského džára – meditační pohroužení) vede ke svobodnému, nezávislému, spontánnímu jednání a přímému, nekonceptuálnímu poznávání (Evropa naopak stojí a padá s přesvědčením, že pravda je jedna, zcela vyslovitelná, my ji držíme a máme ji ohněm i mečem šířit). Čhan je kritický k teoriím i textům, též k dualistickému myšlení, nejvyšší pravda se nedá vyjádřit slovy, a proto si libuje v paradoxech (jap. koan, čín. kung-an), šokové terapii, náhlých a neočekávaných reakcích mistra – k nahlédnutí prázdnoty-Absolutna dochází skokově (jižní škola, ta severní připouští i nahlédnutí postupné). Osvícení lze pouze prožít, ne se k němu vědomě propracovat mentálními operacemi, proto se dají předávat pouze nauky, moudrost sama ne. Teprve hluboké vzdělání ovšem umožňuje povznést se nad vzdělanost, pohled na čhanové mistry jako na primární prosťáčky je zcela mylný – teprve sekundárně se „simplifikovali“. Je třeba se plně pohroužit do toho, co děláme, pravdy jsou ale v posledku přece jen dvě: ta konvenční, obecně přijímaná, a ta nejvyšší, k níž dospějeme náhlým probuzením.
Náhlé probuzení do čínské současnosti mi ukázalo opět trochu jiný obraz, než při poslední návštěvě před dvěma lety: Většina velkých čínských měst už je spojena rychlodráhami jezdícími kolem 200km/h, často vedenými velmi těžkým terénem ve stylu tunel/most/tunel/most. Obrovské třicetiposchoďové věžáky, které tehdy všude prudce rašily, ještě stály prázdné a vyvolávaly doměnku, zda se nejedná o zmodernizovanou verzi pyramid či Velké čínské zdi, se už z větší části zaplnily nájemníky. Dnešní Čína, mající určitý předobraz a vzor v Singapúru, představuje stejně jako tento v rámci čínské tradice v zásadě krajní legismus: výměnou za svobody nabízí perfektní servis – čím se vlastně tak zásadně liší od evropské levice, která také rozkládá tradici a nabízí nový paternalismus?(Underground a disent prý v dnešní Číně je, ale poměrně nesrovnateně menší než řekněme u nás v 70.letech) Dnes už prý o členství ve Straně zdaleka už není takový zájem jako před nedávnem – mnohem více táhne finanční sektor (není bez zajímavosti, že ještě za dynastie Ming byli finančníci a obchodníci stavem beze cti podobně jako ve starém Japonsku – za Mandžuské dynastie už ne). Čína je organicky rostoucí i zběsilá zároveň, jako obrovské středisko pracovní terapie – nadšení pro konzum a „dělání peněz“, zdá se, v současnosti vrcholí (vše, co je obtížné a pomalé, se teď jeví jako špatné). Ač v něčem žije Čína prospěchem okamžiku, v jistém slova smyslu myslí na předalekou budoucnost – pohleďme na neobyčejně pracné znovuzalesňování, konstrukci velkoměst a obří stavby, na Západě už nemožné, či tamní kosmický výzkum. Když jsem se vracel z první čínské cesty, myslel jsem, že Číně jakž-takž rozumím, při návratu z té šesté mne tento dojem už opustil. Čínu nelze pochopit – jenom se s ní sžít....
2017