Být intelektuálem

11. srpna 2007, LN, př. Orientace

O MODERNÍ MORÁLCE FILOZOFICKÁ LEKCE

Ač nebývá v současnosti zvykem roli intelektuálů ve společnosti zcela popírat, je vždycky otázkou, kdo že to vlastně do této kategorie spadá. Je to každý vysokoškolsky vzdělaný pracovník? Odborník zabývající se v nějaké instituci řekněme paleografií či ježovkami? Žurnalista, a pokud, tak každý? Nebo pouze humanitní vzdělanec, nějak napojený na média a vyjadřující se k problémům společnosti, takzvaně aktuálním? Či je to vzdělanec skrytý, filozof či mystik, jehož je třeba vyhledat v nějaké novodobější verzi poustevnické sluje? Anebo už jde o vyprázdněný pojem, jehož by se nemělo ani používat, a vše se nějak „vaří“ v prostoru internetu?

Při nedávné návštěvě Podkarpatské Rusi jsem viděl, kdo zaručeně intelektuálem není: lidový typ z odlehlých karpatských údolí, jaksi kompaktní fyzicky i psychicky, disponující pouze jedním a nezašmodrchaným obrazem světa, kde se pracuje lopatou, nikoli „myší“, s nespornou škálou jednoduchých hodnot a navzdory často značné inteligenci také s nepatrnou měrou i potřebou sebereflexe. Ovšem intelektuál typu řekněme Olbrachta jej musí „přinést na trh“, a zajistit tak na léta bizarní fenomén pravidelných českých poutí do Koločavy a okolí. Teprve v Užhorodě či Mukačevu se setkáme s typy sice poněkud kavárensky rozměklými, zato schopnými se nějak zorientovat v nepřehledném světě i kybersvětě, možná věčně studujícími na místní univerzitě nějakou kombinaci řekněme sociologie se socio-biologií.

V novověké Evropě se, tak od konce 19. století, etabloval obraz intelektuála bojujícího na stránkách časopisů a posléze i na vlnách dalších médií za vše „avantgardní“ či „pokrokové“, čímž se myslí stanoviska a počiny jsoucí v rozporu s lokální tradicí. I klasická Čína měla společensky angažovanou vrstvu intelektuálů, kteří naopak tradici hlídali a důkladně ji z klasických knih studovali. Speciální učenecké grémium, česky většinou překládané jako „cenzorát“, mohlo psát memoranda i samotnému císaři, naznalo-li, že vážně porušuje svou základní povinnost, tj. zajišťovat harmonii mezi Nebem a Zemí. Císař se těmito přípisy musel vážně zabývat a nejednou revidovat vlastní postoje či provádět sebekritiku. Byť klasická Čína věděla velmi dobře o důležitosti obou polarit pro chod světa, v tomto směru vždy dosti jednostranně prosazovala tradici proti inovaci.

Novověká Evropa to dělala přesně naopak a skutečnost, že lidský i mimolidský svět je jakžtakž obyvatelný, je tu zajištěna pomocí parlamentních grémií, kde se v nekonečných půtkách přetahují řekněme ekologisté s ekonomisty, klerikálové s agnostiky, liberálové s etatisty atd. Smutné na celé věci je, že jen menšina z nich si uvědomuje, že světu by nebylo významně pomoženo, kdyby jimi obhajovaný princip zvítězil na celé čáře a „protivníky“ se podařilo na hlavu porazit.

Je zcela typické, že za čtyřicet let po puči roku 1948, kdy zavládla tvrdá politická monokultura a třeba o principu trhu se nesmělo ani špitnout, vtrhla do Česka tržnost s takovou průrazností, že se většina společnosti nestačila divit. Proto pomáhá značná část vlivných jedinců ve společnosti, ne nepodobna slepým pavoukům, splétat sociální pavučinu, aniž by si byla své úlohy vlastně plně vědoma: většinou se, pokud vůbec, chápou jako obránci nějakého veledůležitého principu proti „nepřátelům“.

Intelektuál by měl být trochu „povytažen“ nad běžnou skutečnost a z tohoto nadhledu vidět oba principy i jejich nezastupitelný význam: někde je to lehčí, třeba u ekonomismu a ekologismu, jinde méně, třeba u vzdělání a prostoty, a někdy velmi těžké, řekněme u života a smrti, zejména těch vlastních (starou pohádku „Dobře tak, že je smrt na světě“ zná ovšem každý). Proto se intelektuál bere, nebo by se měl brát o tu z obou polarit, která je právě pošlapávána a v defenzivě, chceme-li, o tu „slabší“. Nedělá to ani tak z principiálnosti Old Shatterhandů a Mirků Dušínů, ale prostě proto, že ví, že dlouhé zanedbávání a dušení jedné z nich se vymstí (zde neplatí myšlenkové schematismy: oběti včerejška mohou být uzurpátory dneška).

Je to podobné, jako se pravda od lži liší ani ne tak svým vyšším morálním statutem, ale zejména svou menší energetickou náročností – stojí jaksi sama a není nutno ji stále podpírat. I tak je k tomu zapotřebí dostatek civilní kuráže a někdy i nesení kůže na trh, takovouto věc říci nahlas a vydržet pokřik zběsilých (pokud už hrozí lynč, je intelektuálu lépe odejít: dnes asi spíše do exilu než do poustevny v horách). Aby se intelektuál nezměnil v aktivistického afektuála, měl by své emoce držet na uzdě a halasně bít na poplach či se naštvat jen tehdy, jde-li už vskutku o něco – řekněme když se Hitler či Uljanov derou k moci (vyhmátnout ten správný moment, aby nebylo pozdě, to je úkol hodný myslitele). Už proto, aby jaksi natruc ukázal posmrtně Adenauerovi, že se kdysi v intelektuálech mýlil, když prohlásil: „Jsou sebestřední, svárliví, nevypočítaví a dětinští. Nemám je rád…“

***

Při návštěvě Podkarpatské Rusi jsem viděl, kdo zaručeně intelektuálem není: lidový typ z odlehlých karpatských údolí, jaksi kompaktní fyzicky i psychicky, disponující pouze jedním a nezašmodrchaným obrazem světa, pracující lopatou, nikoli „myší“




Zpátky na hlavní stránku